Jsem strašná matka, něco jako Herodes!

Mám své děti strašně ráda. Domnívám se, že jsem zodpovědná, svědomitá, ale mé okolí, včetně mé mámy, to vidí jinak. Tvrdí, že mé dceři a synovi nezbylo nic jiného, než se naučit postarat se o sebe v první řadě sami, protože kdyby měli spoléhat na mě, nemuseli by přežít. Často vzpomínají na různé historky, kdy měli na mále ( podle nich) a já byla v klidu.

Tomíkovi byli tak čtyři, když dopoledne spadl na koupališti z prolézačky. Koupila jsem mu nanuka a hranolky, uklidnila ho, usnul na dece. Vydrželi jsme tam do zavíračky a po cestě domů jsem se pro jistotu stavila na pohotovosti. Odcházeli jsme se sádrou na ruce.

Adra měla a má dlouhé husté vlasy. Byla v šesté třídě, když pořád otravovala, že ji svědí hlava. Myslela jsem, že si vymýšlí, jen jsem jí říkala: " Tak se pořádně učeš." Pak šla na návštěvu k sousedům a sousedka si mě zavolala, řekla mi ať si sednu na vanu, koukla mi do vlasů a prohlásila: " Tak ty taky." I já měla dlouhé husté vlasy a i já měla plnou hlavu malých potvor. Vlastně nejenom já a Adra, ale i Tomík a po příchodu z práce jsme zjistili, že i můj muž...Největší starosti jsem měla s tím, jak to říct mému tátovi a mámě, protože mi bylo jasné, kdo za to může. 

Tomáš pravidelně každou neděli zkoušel všechno možné proto, aby nemusel v pondělí do školy. Loňskou zimu přijel ze snowboardu a tvrdil, že ho bolí obě ruce. Večeři nechtěl, poslala jsem ho do vany, vykoupal se a zase, že ho to bolí. " Nefilmuj to na mě a koukej se přichystat na zítřek" řekla jsem ostřeji. " Mami, já s tím fakt nemůžu hejbat" zakňučel. Na pohotovosti mu dali sádru na obě ruce. 

Adrianka byla lońské léto na prázdninách v Bulharsku.Víc než dvacet hodin autobusem tam a pak zase zpátky. Přijela a bolala ji záda." To jsou ledviny," prohlédla jsem ji odborně. Bylo odpoledne, raději jsem ji rovnou zavezla na pohotovost. Tam jí vyšetřili moč a řekli jí, že to bude svalové, z toho autobusu, jinak jí nic není.Po cestě domů jsem jí dala přednášku o nesmyslnosti takové dlouhé cesty k moři, o její zhýčkanost, o tom, že jako tanečnice musí něco vydržet. Doma jsem jí namasírovala, druhý den ji donutila jít se mnou na procházku, rychlým tempem cca sedm kilometrů a jely jsme si zaplavat, deset bazénů prsa, deset bazénů znak.V perličkách, kam jsme se zalezly zregenerovat byla už uplně bílá. Druhý den jsem jí odvezla k svému obvoďákovi, který ji prohlédl a prohlásil: "To jsou ledviny" a měl pravdu.  Adra dostala antibiotika na zbytek prázdin a stále vzpomíná, jak jsem ji léčila pohybovou aktivitou.

Dneska je jim devatenáct ( dceři) a šestnáct ( synovi). Mám je momentálně oba doma, chudáčky, každý je v jednom pokoji a status nemocných a mé výčitky svědomí za jejich dětství si náramně užívají.

Adra volala v pondělí večer, že ji bolí noha." Tak si ji dej nahoru" poradila jsem jí a bylo mi jasné, co to je - za dva měsíce maturuje z tance a tak jí začínají hrát nervy. Během půl hodiny přišel Tomáš,  že ho strašně bolí v krku. Uvařila jsem mu čaj s medem. V úterý Áďu prý noha bolela tak, že už nemohla tančit. "Na klasice jsem skoro brečela" svěřila se mi. Protože vím, co na hodině klasického tance dělají, nedivím se, že je jí občas do breku. Tomáš přišel s tím, že už nemůže polykat. Ve středu se moje milovaná dcera dobelhala sama přes půlku Prahy a pak mi vítězoslavně oznámila, že má zánět achillovky a sádru na noze.Předpokládám, že v následujících měsících budou hrát nervy nejenom jí. Syn mě dnes kolem šesté ráno vzbudil a tak jsem se mu do toho krku podívala. Pusa plná aftů, zvětšené mandle...Leží v posteli, má chuť na něco sladkého, za chvíli na džus, ten džus trochu zředit, kdy už bude polévka, Adra je v druhém pokoji, má taky chuť na džus, ale neředěný, na houstičku se šunčičkou a nějaký bonbónek... 

Slíbila jsem těm svým dospělákům, že když mě nechají dodělat to, co potřebuju, pustíme si potom Pány kluky.Těším se na to víc než oni. Oba se ke mně přilípnou, opřou se mi o ramena a budou se smát úplně stejně, jako když jim bylo pět.

Vypadá to, že jim je se mnou přece jen dobře, alespoń někdy, i když oba svorně tvrdí, že mě teda, svoje děti, nikdy nesvěří.