Ještě jednou k pěstování...

Seděla jsem v zasedačce, na klíně houpala Tygříka a usmívala jsem se. Pak jsem se dozvěděla, že dvě holčičky, které jsem měla v přechodné péči a byly vráceny matce, jsou v dětském domově. Odvezli je tam strejdové policisté jednou v noci. Nikdo mi to nedal vědět. Přestože u nás nějakou dobu žily, jsem pro ně cizí. Nemám právo na informace.

Bydlím ve státě, který má nějaké zákony. Respektuju je. Nejsou ideální, stejně jako neexistuje ideální společnost. Bez chyb nejsem ani já, ale ani Vy. Snažím se chápat, rozumět, tolerovat. Je určitá hranice, za kterou nemůžu jít.

Jsou věci, o kterých není vhodné psát. Někoho by se to mohlo dotknout. Třeba bio rodičů, úřednice, nějakého orgánu.

"Biologická rodina má přednost," věta, kterou slýchám už i ve spaní. Výklad zákona trápí většinu pěstounů. Snaha státu sanovat rodinu, nutnost stýkat se s bio rodiči, kteří dítěti ubližovali, těmi rodiči, kteří se o dítě nedokázali starat, nabývá na intenzitě.

Milé soudy, orgány sociální ochrany, čtěte pozorně. I při výkladu zákona je nutné použít zdravý rozum.Selský rozum. Člověka. Vás.

" Naše" holky se vrátily do rodiny na základě prohlášení maminky, která se cítila připravená a silná na péči o ně. Nezvládla ji. Ani na chvíli by mě nenapadlo vinit ji, tolik už vím. Člověk zvládne to, co zvládne. Jsou, vždycky byli a vždycky budou lidé, kteří potřebují pomoc státu.

Kypí ve mně zlost. Nasrání, chcete-li. Šok, který jsem zažila, se po několika měsících začíná projevovat.

Za holkama jsem nesměla. Maminka mě nenapsala do papírů. To, že za nimi nikdo nejezdí, že sebou nemají žádnou hračku, že nemají nic svého, jsem se dozvídala pokoutně. Telefonovala jsem a otravovala. Nakonec jsem dosáhla svého a holky mám doma. Mezi tím je několik týdnů našeho nového sližování, já, zrádkně, která jim slíbila, že vše bude v pořádku a nebylo, já, nějaká ženská, která je vrátila sice k mamince, ale do silně nebezpečného prostředí, já, někdo kdo se tvářil jako přítel a nakonec selhal.

Já, kdo se teď ptá, čí je vina. Sociální orgán musí tvořit lidi, kteří rozumí své práci. Kterým jde o to, udělat svou práci nejlépe. Do háje, jde o děti.

Ano, chápu. Hodně práce, málo lidí. Stres. Strach... Ne, nechápu. Nemíním chápat.

Dvě malé holky prožily několik týdnů něčeho, čemu bylo možné předejít. Důslednou kontrolou. Ano, třeba i každodenní ( hm, možná by stačila alespoň jednou za týden ???). Ne, nemíním se vrátit na zem. Ne, netuším, kolik týranných dětí žije kolem nás. Ano, vím, že jsem v Čechách a ne, nemíním si zvyknout.

CHCI, abych mohla věřit státu. CHCI, abych mohla věřit tomu, kdo převezme odpovědnost za děti ( zatím stačí za ty, které prošly mým srdcem). CHCI, aby všichni dělali svou práci dobře. A pokud to z jakéhokoliv důvodu nejde, ať to změní.

Potřebuju jít dál. Přestat se zlobit. Jedině tak místo přemýšlení nad tím, co se stalo, budu tvrdě spát a ráno budu mít víc energie na ty dvě jepičky, které mám doma. Nemůžu zachránit celý svět ( opravdu vypadám jakože to nevím? ), ale tyhle dvě, o ty se postarám.

Mý milí, na tomto blogu končím se psaním příběhů o pěstování dětí ( ne s psaním o obtloustlé čtyřicátnici, která řeší sex a svůj věk ). Byl mi nabídnut jiný prostor, prostor s ochranou, prostor, kde nebudu muset řešit každé slovo, které uveřejním.

Jsou příběhy, o kterých se nemluví. Zneužívání, týrání, hlad, nesvéprávnost, bolest. Bývá mi hodně hnusně, když je poslouchám. Neumím si představit jak je těm, kteří je žijí.

PS - dám vědět, kde si je budete moc přečíst.

PS 2 - moc děkuju za slova chvály, ale už stačí. To, co dělám já a jiní ( nejsem sama ojedinělá) by měla být norma. Rezignovat, nezajímat se, otáčet hlavu ... to ubliží nejen těm potřebným, ale i tomu, kdo se tak chová. Není lepší pocit než bojovat za to, co má smysl.