Jedeme dál ...

Nějak jsem se nestihla rozhlédnout a už je tu léto. Za pár týdnů to bude rok,co jsme s manželem vstoupili do kolotoče přechodného pěstounství. Náš život nabral zrychlené obrátky a já v něm začínám plavat.

Ve chvíli,kdy nám byly svěřeny Kecalka a Náfuka jsem si neuměla představit, jak mi bude potom, co od nás odejdou. To, že budou vráceny své matce a že to bude tak rychle mě ani nenapadlo. Přesto se to stalo. Pár hodin před tím, než jsem je odvedla na sociálku a předala, se mnou ležely v posteli a přemlovaly mě, aby u nás mohly zůstat. Že se těší na mamku, ale stejně by chtěly být u nás. A já jim slíbila, že v jejich životě zůstaneme. Že jsme teta se strejdou, ke kterým můžou kdykoliv přijít.

" Co když se nám mamka ztratí," ptala se Náfuka.

" Maminky se přece jen tak neztrácejí, ty trdlo," řekla jsem jí.

" Ale ano, když se ztratí, vezme si Vás k sobě."

Do háje, na tohle mě nikdo nepřepravil, jak utěšovat a přitom nelhat, jak být oporou a přitom nestát proti biologickému rodiči, jak chránit dítě a přitom respektovat systém...

Koupily jsme si zmrzlinu a sponky do vlásků a odvedla jsem je na úřad. Skočily mámě na klín a se mnou se ani nerozloučily. Takhle to tyto děti mají. Berou co je. A připoutat se k někomu, někomu věřit a spoléhat se na něj, to prostě neumí.

O holkách nesmím nic víc zveřejnit.

Nestihli jsme se ani rozkoukat a jeli jsme do porodnice. Máme doma Tygříka. Dvě a půl kila, pevný stisk a silný hlas. Dokolalé prstíky a krásná pusinka a nádherná, čistá dětská vůně.

V době, kdy jsme měly holky, jsem přijala několik zakázek.

Dá se to zvládnout - ráno odvedu holky do školky a do školy, do dvou budu pracovat, pak se do osmi večer věnovat jim a pak zase práce. Občasný výlet za zákazníkem byl jako odměna, sama v autě, rozhovor s dospělými, největší problém, jestli bude kuchyńská linka v barvě lila nebo karmín...

Pohoda.

Čím dál víc zabředávám do problémů odložených, týraných dětí. Píšou mi ti, kteří vrací děti do rodin, do kterých by se asi děti vracet neměli. Kontaktují mě ti, kteří o pěstounství uvažují. Jedu do poslanecké sněmovny,kde odpůrci pěstounů a příznivci dětských domovů brojí proti změnám v péči o ohrožené děti.

Vydržím mlčet do doby, než jeden z "odborníků" prohlásí, že je dětem v děcáku dobře a hlavně že novorozenci vůbec nepotřebují individuální přístup, do dvou měsíců jim stačí ležet a jíst po třech hodinách ...

Má smysl hádat se s někým, kdo něco takového tvrdí? Vydávat na to energii?

Tygříka máme šest týdnů. Točím video, aby bylo vidět den po dni, jak se rozvíjí. Jak reaguje na hlas, dotyk, úsměv, koupání, nasazení čepičky...

Zveřejní nějaký kojenecký ústav video miminka, které je v jejich péči? 

Novorozenec nejde rozmazlit. Miminko nepláče proto, aby s Vámi manipulovalo. Miminku jde maximálně uspokojit jeho potřeby. Teď má hlad, nebo nechce být samo, teď se mu chce spát a teď chce být u Vás v náruči a povídat si s Vámi. Potřebuje se tulit. Potřebuje Vaši náruč.

Pan doktor ať jde se svými kecy k šípku.

Docela v tom lítám. Sem tam nejdu v noci vůbec spát (stejně musím každou chvilku vstávat k malému) a jen díky tomu zvládám práci, která mě opravdu živí. A tím živí myslím to, že mě opravdu živí.

Nevzdala bych se jí, ani kdyby plat za pěstounství byl třeba trojnásobný. Nechci se vzdávat věcí, které mě baví a které umím.  

Jen bych potřebovala, aby den měl víc hodin. Ne aby malej třeba víc spal, ne, on je úplně dokonalý. To sebe musím změnit. Nastavit řád. Zrušit chaos. Vytřídit důležité od nedůležitého.

Můj muž se rozhodl udělat mi radost. V osm hodin ráno se objevil doma a prohlásil, vzal jsem si dovolenou. Nejdřív jsem chtěla bručet, víš co mám práce, musím to a to ale naštěstí jsem se včas zasekla.

Namalovala jsem se, nafintila a jeli jsme na oběd. A potom do krajské knihovny. On po ní jezdil s kočárkem a já se rochnila v knihách. Pak jsme se stavili na kávě a zákusku. Koupili jsme ve vinotéce červené víno a k večeři sýry a šli si brzy lehnout. Tygřík byl mezi námi, já ho pusinkovala zprava a můj muž zleva.

Jeden ukradený den a já už zase vím, že jdu správným směrem.

Škoda jen, že ho musím nějak dohnat ...