Já a můj bratr

Jsme strašně rozdílní. Dělí nás sedm let, já jsem ta starší. Brácha je modrooký blonďátý elegán, který se nikdy neopálí, já tmavovlasá snědá divoženka. Můj bratr dělá ve svém životě všechno tak, jak má, já odpovědi na to, co je správné, stále hledám.

Můj bratr hned po vyrazil do světa, na rok, aby si vydělal peníze a utvrdil svůj vztah ke své dívce. Po návratu si koupil auto, zařídil garsonku a začal s dívkou žít. Po nějaké době si pořídili větší byt, pak byla svatba a nyní mají i velký dům se zahradou. To já měla dvě děti dřív než jsem se rozhlédla a partnera pro život našla až na několikátý pokus. Nesním  o velkém domě, toužím po dálkách a cestách a návratech ke stolu, kde bude kupa mých blízkých.

Můj bratr nevěří na sny. Nevěří na víly, na minulé životy, nevěří na náhody. Je pilný a pečlivý a pracovitý a odpovědný a dochvilný a zodpovědný a lidi bývají velice překvapeni, že my dva jsme sourozenci. Reagují úplně stejně, jako moje třídní učitelka, když po mém ukončení základní školy začala učit další páťáky a v nové třídě byl můj bratr ...

Mamce se svěřila s divokými sny, které se jí zdály, když zjistila, že bude učit mého sourozence...

" Ale to je nebe a dudy " řekla jí na rodičáku, " Ti dva by nemohli být rozdílnější."

" No, my víme," konstatovala mamka.

Brácha má spoustu různých historek o tom, jak těžké měl dětství. Nejhorší je táborová, prý tam byl poprvé, brečel a bylo mu smutno a už si s ním nevěděli rady, tak šli do chatky, kde měla být jeho starší sestřička.

" Má tu někdo bráchu VD ?" zeptal se instruktor.

" Já ne," řekla jsem prý .

Historce o tom, že jsme ho našli v ZOO, věřil asi do šesti. Naši nechápali, proč před každým výletem do zologické zahrady brečí ...  Dodnes ho prý mrazí v zádech, když má zologickou zahradu navštívit...

Vzpomíná na to, jak jsem ho zamknula doma, když jsem ho měla hlídat. Já si zase vzpomínám na to, jak vylezl oknem ve sklepě, vzal si batůžek, mapu a kompas a chodil po městě do té doby, než ho našla knihovnce a zeptala se ho, co dělá. " Hledám sestru" řekl jí ten malý blonďatý zmetek.

Můžu prý za jeho jizvy na stehně,  já si tenkrát chtěla házet balonem s jedním klukem a můj malý bráška okolo jezdil na kole. Tvrdí, že jsem mu balon hodila pod řidítka, já si sem jistá, že mi vypadl. Každopádně byl sedřený od brady po kotníky, já ho měla na starosti a tak jsem ho ošetřila...zastříkla jsem mu krvavé rány tekutým obvazem. Dodnes, já i on, slyšíme to, jak řval a potom, jak řvala naše máma...Na mě. A pak, jak řval on, když malinkým kartáčkem táta ty rány pucoval od prachu a škváry...

Můj bratr je pro mé děti seriozním strejdou, tím, kdo má vždy klíče od bytu a kdo stojí nohama pevně na zemi.

Mám ho ráda a jsem si jistá,že jsem ho ráda měla vždycky. Možná mě trochu štvalo  jeho blahosklonné poučování o tom, jak bych se měla chovat, jaká bych měla být manželka a matka, jak to mám dělat se svými dětmi a jak mám mít doma uklizeno a co bych měla vařit... ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká.

Být tetou je skvělý pocit.

Navíc tetou, která má už dospělé děti, tudíž spoustu zkušeností a volného času.

Být tetou je cítit lásku k dítěti, které je vaší krve, ale nenesete za něj zodpovědnost, můžete ho líbat a mazlit se s ním a vrátíte ho dřív, než Vás to přestane bavit.

Můj malý bráška je tátou. Skoro tři roky ho pozoruju, zvládá - nezvládá, svá přesevzetí o tom, že nebude líný rodič ( název knížky, kterou jsem  mu dala), že nebude zvyšovat hlas, nikdy své dítě neplácne, vše bude zvládat s nadhledem ... Jsem ukouzlená tím malým tvorem, krásnou modrookou blonďatou holčičkou, která se narodila ve znamení Štíra ( tak jako já) a přestože můj brácha  ( Beran ) na takové věci nevěří, občas mu tuhne úsměv na rtech.

V kočárku řvala tak, že se s ní moje máma styděla chodit po městě. V postýlce nespala, čaj nepije. Ve dvou letech se u nás na návštěvě v jednu v noci začala oblékat, rozhodla se, že jde domů. Nebála se tmy, velké chodby, prostě šla. Vybírá si oblečení, když nechce, nevnímá nás. To si lehne na zem, přikreje rukama obličej a dělá, že tu není.

Umí plavat. Její rodiče to ještě neví, ale dokáže skočit od bazénu, vynořit se, nadechnout a zase ponořit. Zkoušela jsem to s ní.

Miluje čarodějnice, krabice s pokladama, pohádky vyprávěné šeptem. Mícháme spolu kouzelné lektvary a slíbila jsem jí, že jí nalakuju nehty, až bude větší. Nebojí se psů a koní, snad přemluvim bráchu a on mi dovolí naučit ji na nich jezdit.

" Moje teta " říká to škvrně a objímá mě.

" Nepudu domů " dodá a chytí mě za ruku.

" Tak ji tu nechte,"  říkám blahosklonným tónem plným nadhledu a pochopení starší sestry, navíc zasloužilé matky, " já to s ní zvládnu. " 

Vidím nadšení v očích svého bráchy a jeho ženy, takový večer bez malé Štírky, to je dar ...

Já si s tou malou potvůrkou přichystám večeři, pak pustím Krtečka a Včelku Máju a až usne, přimáčknu se k ní a budu se těšit na ráno, na to jak jí budu pomáhat objevovat svět ...

Ještě že toho bráchu mám.

Krásný víkend všem!

Další články o mých blízcích.

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/329273/Co-z-toho-kluka-jednou-bude.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/324808/Sedmtisictristapet-dni.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/323766/Jsem-strasna-matka-neco-jako-Herodes.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/324807/Je-li-zena-Bohyni-pak-je-muz-Bohem.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/319440/Ty-si-mi-lhala-kdyz-jsem-Te-balil.html