Děti na odpis II

Zbojníka a Berušku máme v péči pátý měsíc. Mám pocit, že tak rychle, jak žijeme teď, jsme ještě nikdy nežili. A to byla doba, kdy jsme měli doma čtyři puberťáky.

Po prvním měsíci s nimi došlo mezi mnou a mým mužem k rozhovoru o tom, jak si představujeme budoucnost.Jedeme čtvrtý rok v péči o přijaté děti. Naším bytem prošlo nespočítatelně cizích lidí – sociální pracovnice, úřednice z krajů, biologičtí rodiče, adoptivní rodiče, dlouhodobí pěstouni.

A děti, v první řadě děti.

Miminka, která nás sice v noci budí a někdy nám nedovolí ani usnout, ale zase se krásně usmívají a nikam neutečou a nic nevyvedou.

Starší děti, které už od života nic nechtějí a přemýšlení o tom, jak žily do teď, působí fyzickou bolest. Zatím mají všechny " naše" příběhy dobré konce, ale je za nimi strašná dřina a někde v hlavě otázky Proč, Co kdyby a Jak?

A teď – dvě střely. Rozkošné, neuvěřitelně krásné, dva cvrčci s pohledem dospěláků.

Zbojník kradl Berušce dudlík. Nejdřív to přede mnou maskoval, tvrdil, že neví, proč najednou začala ječet a žmoulal ho v rukávu.

Tak jsem mu dala vybrat z krabičky jiný.

„ A ty víš, že dudlám?“ zeptal se.

„ A neseřežeš mě? “

Několik týdnů jste tedy mohli potkat šestiletého frajera s kapucou na hlavě a dudlíkem v puse.

Když chtěl říct něco důležitého, vyndal si ho.

„ Ty píčo, to je fáro“ třeba.

A pak ho postupně odkládal, nejdřív na kolo, na hřiště, potom už každé ráno a nakonec napořád.

„ Už sem velkej,“ prohlásil.

To, že je velkej, se snažil dokazovat měsíce dva. Nosil Berušku do schodů, rval mi z rukou nákup a dotáhl ho sám, nebrečel, ani když se sedřel do krve, sám vylezl na okno, aby přidělal servané žaluzie, odtáhl velkou skříň, když mu za ní spadl hopík, odvozil několik plných koleček sena na zahradě mých rodičů a vůbec, ale vůbec se mu nestýskalo.

A pak jednou, když se při jízdě na kole u nás před domem asi po sté na stejném místě srazil s popelnicí a spadl na zem ( CÍL : šupem z kopečka, prudce vyjet na kopeček vlevo, projet mezi zdí a popelnicí …) přišel pláč.

Já: Bolí tě něco?

On: Nééé, ale pořád padám

Já: To by nedokázal nikdo, možná by si to měl přestat zkoušet. Je to nemožné.

On: ( fńukavě) Proč mi to nejde, sem debil

Já: Některé věci prostě nejdou. Nechceš pofoukat tu ruku ?

On : Joooooooooooo

A pláč. Přitulení se v náruči a brekot. A pak několik týdnů pořád.

Při každém klopýtnutí, při každé sebemenší odřenince, při stýskání.

A v noci. A počůrání. Hnusné sny.

A pak to přešlo, jako mávnutím proutkem.

On: Teto, co se ti zdálo?

Já: Že jsme byli všichni na výletě.

On: Jó, této, já vím , já sem tam byl taky v tom snu! A jeli jsme na kole, já, ty, strejda, Beruška a bylo to tam moc hezký a měli jsme smažák

Já: No, vidíš, třeba se ti to někdy splní, že pojedeme na výlet. Ale nejdřív se musíš naučit jezdit nalevo a opatrně

On: Můžu tě obejmout?

Za hodinu

ON : Teto a víš jak se ti zdálo že si MI koupila ten auťák na ovládání?

Já : To teda nevím

On: Ale jó, vzpomeň si. Moc se TI líbil, tak si MI ho koupila a měla si strašnou radost ….

No, není k zulíbání?

První, ke komu sem si troufla jít s ním na návštěvu, byl můj brácha a moje švagrová. Na jejich zahradě nemá co provést. Mají šestiletou slečnu a vypadalo to, že si ti dva budou rozumět. Možná si v klidu vypiju i kafe…

Sedla jsem si na zahradu a  vydechla. Beruška si hrála na písku, Natálka se houpala a Zbojník?

Kde je Zbojník?

Vždyť jsme tu sotva pět minut a brankou odejít nemohl…

Není ani vzadu u švestek, všude je plot, vypařit se nemohl…

A pak ho vidím, sedí na šlapacím autíčku u sousedů. Za plotem. Za plotem vysokým skoro dva metry.

Můj brácha konstatuje, že Zbojník je fakt dobrej.

Jak to přelezl je záhada.

Hledáme díru. Nenacházíme. Sousedé ho pouští brankou .

Prostě viděl to auto. Tak přelezl plot.

Já : Proč ses mě nepřišel zeptat, jestli tam můžeš?

On : By si mě nepustila, to víme oba, že …

Užijeme si to s nimi. To je náš plán, můj a mého muže. Nebudeme řešit kraviny, nenecháme se ničím otrávit a budeme všechno brát s humorem. A samozřejmě, uděláme všechno, co budeme moc, aby byl i tenhle příběh na svém konci šťastný … A pak se uvidí, co bude dál.

„ Chtěl bych s tebou být nějakou chvíli sám. Jen tak někam jet a nic neřešit.Užít si tě. Zapomenout na všechny děti “ řekl mi můj muž. 

Šli se spolu ostříhat, do opravdového holičství.

Prohlížím Zbojníka, jak mu to sluší.

Má v hlavě strupy, jizvy, ranky.

Od čeho?

Neví

Po několika dnech, na procházce v lese, se z ničeho nic nadechne a začne mluvit.

Můj muž má v očích slzy.

Zbojník bulí jako želva.

Taková normální procházka lesem.

Já foukám, hladím a slibuju.

Večer mi manžel říká, že neví, jestli na tohle má. Tohle vědět.

Brečím do polštáře.

Ráno už se zase usmívám.

Smysl, naděje, víra

vůbec to nejsou prázdné keci.

Beruška je nádherná. Každý den mi někdo řekne, jak hezkou dceru mám.

V prvních dnech se držela Zbojníka jako klíště. Spali spolu v posteli, koupali se ve vaně, nehnuli se od sebe.  Postupně jsem se snažila péči o ni od Zbojníka převzít.

Já jí pohlídám, běž si hrát, říkala jsem mu.

Běhal nás kontrolovat, jestli jí neubližuju.

A pak se něco zlomilo a Beruška začala Zbojníka odhánět.

Když se ke mně přišel pomazlit, začala do něj kopat. Vystrkovala ho od sebe z postele, nechtěla se s ním koupat.

Seděl na zemi, ona k němu přišla a vrazila mu facku. Obrovskou.

Vysvětlování, hlazení, foukání. Mluvení.

Na většinu času jsme je oddělili. Já jsem s Beruškou na pískovišti, Zbojník lítá kolem s klukama.

Zbojník se dívá na pohádku, Beruška se mnou vaří.

Večer čtu pohádku, Beruška sedí nalevo, Zbojník napravo.

Nachytám Berušku, jak se plíží do spíže s kelímkem na dobrůtky.

Nachytám Zbojníka, jak na ni čeká na chodbě.

Poslal ji, protože je menší a tak si myslel, že ji z gauče neuvidíme….

Myslím, že jsme na dobré cestě.