A co Vy - taky máte tlustý dítě ?

Moje děti neměly jediného obézního kamaráda. Marně jsme přemýšleli, které dítě z jejich školky a pak základní školy by se dalo popsat jako tlusté. Možná trošku oplácané, to ano, ale o té tloušťce, kterou vídáme dneska, nemohla být řeč. 

Mateřskou dovolenou jsem s dětma trávila prakticky venku. V parku, na zahradě, na koupališti, v lese, na kole, na bruslích, na lyžích ...Jakmile se naučily chodit, odhodilli jsme kočárek, překážel nám. Nechodila jsem s nimi chodit na nějaké speciální plavání, ale kolem roku do normálního bazénu, plavat se naučily úplně automaticky. V zimě jsme chodili do sauny. V našem městečku bruslilo snad každé děcko, které se udrželo na nohách. Bylo zvykem, že jsme se scházeli v neděli odpoledne na zimáku, na veřejném bruslení. Všichni. Rodiče s dětma.

A o tom to zřejmě bude. Naše Adriana odmítala zůstat na gymnastice beze mě. Tak jsem chodila s ní. Dala jsem si s děckama rozcvičku, pár koleček kolem tělocvičny, rozcvičení, na závěr žabáky. S Tomášem jsme trávili veškeré soboty na hokeji nabo na fotbale. Každý den nějaký trénink. Dovolenou jsme trávili na sportovním soustředění, děcka pak jely ještě na sportovní tábor, zbytek léta byly na chalupě, kde je proháněl můj táta ...

Kolem dvanáctého roku se to začalo lámat. Adriana sekla s tancováním, aby za půl roku přišla s ještě větším nasazením a rozhodnutím tančit profesionálně. Tomáš měl plné zuby puku i balónu. Trvali jsme na tom, že něco dělat musí. Vydrželi jsme, přestože vymýšlel kde co, vyzkoušel snad všechno, co se dalo.

Dnes je jim dvacet a sedmnáct. Volný čas tráví sportem, prázdniny na vodě a na kole. Baví je to.

Mám kamarádku, učitelku tělocviku. Karolína je na svůj školní volejbalový team celkem hrdá, daří se jim, mají úspěchy. Vychovává si děti od první třídy, jezdí s nimi po soutěžích, chystá jim víkendová soustředění... Sportovní děcka ji mají rádi, ta necvičící na hodinách tělocviku trošku trpí ...

Nedávno šla na kobereček k řediteli školy, stěžoval si na ní jeden tatínek.

Jeho osmiletá dcera začala chodit na volejbal. Šedesátikilová, neohrabaná, pomalá. Na schůzku rodičů s trenérkou rodiče nepřišli. Příspěvek zaplatili přes účet. Na podzimní soustředení můžou jet i rodie, ovšem tihle dceru poze doprovodili na autobus. Zabalili jí do tašky nějaké dobroty, které Karolína zabavila. Tak jako těm starším zabavuje olkohol ( no ano, pokaždé to někdo zkusí...), tak nějakým mrńousům musí sebrat sladkosti. Po tréninku by zvraceli. Holčička chtěla hrát, ale mnohem vhodnější by byli třeba sportovky v Sokolu.

Holika se na tréninkách trápila. Nezvládala rozcvičky, nestíhala. Nelepšilo se to. Karolína tomu dala šest měsíců a jednou už to nevydržela a holčičce řekla:

" Víš co, ty si raději vyber něco jiného, třeba malování. Volejbal Ti fakt nejde." 

Holčička doma plakala, údajně celý víkend. A tatínek přišel do školy. Stokilový tatínek Karolíně vysvětlil, že si za kroužek volejbalu platí. Že ho nezajímá, že Karolína ostatním dětem nestačí, že ji nikdo nechce do svého družstva, že se jí děcka posmívají. Že si přeje, aby tam Karolína chodila.

" Má Vás moc ráda, paní učitelko," řekl.

A Karolíně ruply nervy.

" Bodejť by neměla, když sem jediná, kdo se o ni zajímá. Co kdyby ste s ní šel někdy na procházku, na kolo, plavat? Vždyť neumí ani kotrmelec! To je strašný a já to mám řešit! Jak k tomu přijdu? Ale co se divím, takovej tlustoprd to nemůže pochopit!"

Karolína je na neschopence. Zhroutila se. Tenhle problém nebyl jediný. Rodiče si příliš často myslí, že škola je má suplovat. Nemá. Děti se nehýbají, neumí skákat přes švihadlo, nevyšplhají, neuběhnou patnáctistovku. Rodiče chtějí jedničky z tělocviku.

My, rodiče, jsme Ti nejdůležitější, koho děti napodobují.

Pamatuju si jeden výlet na běžkách, kam s námi naši puberťáci nechtěli. Oba svorně tvrdili, že už jsou na to velký, že se s náma nuděj, že je ztrapňujeme. Manžel zavelel " Nebudete sedět celou sobotu u počítače!" a jelo se. První hodinu nám to dávali pěkně sežrat, Adriana na nás hrála astmatickej záchvat a Tomáš nám utíkal, aby na nás čekal s otráveným obličejem ... Vydrželi jsme. Nakonec to bylo fajn, přiznali oba.

Dneska, když vzpomínáme, tohle ocení. To, že jsme se jim věnovali, že jsme je nestrčili do hlídacího koutku, nepustili jim video, že jsme se s nima nervovali.

Bylo období, kdy nám lezli na nervy. Taky by pro nás bylo jednodušší, ( a levnější),  netahat se s nima. Nechat je doma. Nebo je někam poslat, ať se s nimi trápí jiní.

A co Vy, máte to taky tak?

Další články :

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/331502/Co-das-dostanes-zpatky.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/329801/Je-umela-krasa-krasou.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/330319/Stastne-az-do-smrti.html

 http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/329273/Co-z-toho-kluka-jednou-bude.html