A co Vaše dítě, nebere náhodou taky?

Zavolala mi moje bývalá klientka. Souhlasila jsem, přestože už profesionálně nemasíruju, že se jí na záda se podívám. Každá kačka do rodinného rozpočtu je dobrá a navíc o tom, že bych se k masážím alespoň v omezené míře vrátila, poslední dobou uvažuju.

Paní Eva  přijela přesně. Lehla si na lehátko, záda jako kámen a o tom, že by se dokázala uvolnit, nebyla ani řeč.

Nebudu to protahovat. Šetnáctiletá dcera paní Evy se pokusila o sebevraždu. Napsala sms, spolykala prášky a zprávu své mámě odeslala. Ta jí okamžitě volala, pak sanitu, sousedovi, který měl klíče, jela z práce domů, viděla jak její  holčičku, pozvracenou a duchem nepřítomnou převáží do nemocnice. Tam se také dozvěděle, již společně se svým mužem, že jejich dcera byla těhotná, na konci čtvrtého měsíce, o dítě že přišla, a navíc jí v těle našli pervitin.

"Jak to mohla udělat ? Otěhotnět ? Brát drogy? Vždyť to byla tak hodná holka, já vůbec nechápu, co se stalo," pobrekávala mi pod rukama. " A nechce s náma mluvit, nemáme jí prý nutit, říkal doktor."

 Udělala jsem to, proč přijela - namasírovala jsem ji a dokonce jsem si vzala i peníze, i když si nemyslím, že by jí masáž pomohla. Dřív, pokud se sblížení mezi mnou a klientem nepodařilo, zaplatit jsem si nenechala. Lidé se mění.

Paní Eva zná můj příběh a ví, jaká jsem. Taky ví, že píšu a mé blogy čte. Jsme malé město, to, co se stalo, se neutají. Ona to ví a je jí to jedno. Jde jí o jediné - aby se vše napravilo a vše bylo tak, jako dřív.

Nedokázala jsem jí politovat. Vždycky, když někdo vypráví o problémech s dětmi, mám chuť říct, že dokud dítě žije, je naděje.  Průšvihy, starosti, výdaje, nemoci ... dokud je co řešit, není nejhůř. Nejhůř je, když už není nic.

Líto je mi její dcery, šestnáctiletého pulce, která se několik týdnů trápila tím, jak říct rodičům, že je těhotná. Jak jim říct, že už s někým spala. S někým, kdo by se jim určitě nelíbil. Nechápu, jak je možné, že si nějaká matka nevšimne toho, že je její dcera zamilovaná nebo že její dcera bere pervitin.

" Nechali jsme jí moc volnosti," povzdechla si paní Eva.

Já si myslím, že často svobodou pro děti obhajujeme svou vlastní pohodlnost. 

Náš Honza jeden čas kamarádil s dealerem drog. Ti dnes nevypadají jako mafiáni, ale stejně jako naše děti. Jsou mezi nimi a dokážou být velice přesvědčiví. Nabízejí našim dětem možnost někam patřit, uniknout od reality, odpočinek od všedního dnes, cítit se vyjímečně, vymezit se vůči nám, dospělým, kteří jim nerozumí.

" Nikdy bych si nic nevzal " tvrdil nám náš sedmnáctiletý synek před lety. Já, jeho macecha, jsem ho donutila udělat si test . " Negativní " vítězoslavně zvolal manžel, když vyšel s Honzou z koupelny. Hrozba dalších testů, kdykoliv se nám něco nebude zdát, vesela dlouho ve vzduchu. Vlastně visí dodnes, dnes je sedmnáct našemu Tomášovi. Nedělám si iluze, že se na diskotéce nenapije, nebo že nikdy nevyzkouší trávu, ale ještě nějakou dobu bude muset dodržovat pravidla, chodit domů tak, jak jsme se dohodli a vždycky mi musí jít dát po příchodu pusu. Stejně bývám vzhůru, dohodnem-li se na třetí, ve dvě třicet otevřu oči a neusnu, dokud se neotevřou dveře od ložnice.

Není to pohodlné, ale je to fakt.

Nesmí sednout nikomu cizímu do auta a tak to často bývá můj muž, kdo partu mlaďáků veze na zábavu, nebo pro ně jede na ples.

Když mu ve dvě v noci zvoní budík, není nadšený, ale vstane.

Tomáš miluje rap. " Mami, tohle se ti bude líbit " pouští mi muziku, která hýbe světem mladých. A já poslouchám, protože chci vědět, co má můj syn rád. Poslouchám, přestože u toho dost často trpím.

S Honzou, kterému jsem nevlastní matkou, jsme proti sobě často stáli jako dva rozzuření býci. Dnes, když už bydlí sám a dospělý není jenom podle občanky ale skutečně, vím, že je za to všechno rád. Dává to často najevo.

Ano, je nutné nechat je dělat vlastní chyby, ale jen do určité míry. Těm fatálním, osudovým, se musíme snažit zabránit. Nemluvit se svými dětmi o sexu, o drogách, o vlastních zkušenostech, protože je nám to nepříjemné, protože je pohodlné žít v iluzi, že jich se to netýká, nechat je dělat jen to, co je baví, neusměrňovat je, nechat je jen tak růst, je pro mě nepochopitelnou a zbytečnou chybou. Chybou,  kterou zaplatíme my, rodiče, a hlavně naše děti.

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/329273/Co-z-toho-kluka-jednou-bude.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/323766/Jsem-strasna-matka-neco-jako-Herodes.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/329023/A-co-Vy-taky-mate-tlusty-dite.html