Zase dvakrát do kina

Ze dvou oblastí a od dvou odlišných tvůrců, ten první je evropsky zkoumavý a hluboce znepokojivý a ten druhý hodně americký v tom nejlepším smyslu slova.

   První se jmenuje Happy end a jeho tvůrcem je velmi ctěný Rakušan Michael Haneke. Ten druhý režíroval neméně vysoce hodnocený Brit Martin McDonagh a jmenuje se Tři bilboardy kousek za Ebbingem. V tom prvém potkáváme dvě francouzské hvězdy z předcházejícího Hanekeho hitu Láska, Isabelle Huppert a Jeana-Louise Trintignanta.

   Sledujeme epizody ze života jedné středostavovské rodiny, jež se stará o dívenku, jejíž matka (sestra hlavy rodiny v podání Isabelle) zemřela v nemocnici a my již na začátku vidíme, kdo a co je příčinou té smrti. Sociální chování a psychika té dívenky jsou zjevně narušeny. Psychické problémy se týkají téměř každého v rodině, leč u dívenky jsou patologického rázu až po pokus o sebevraždu. Psychické problémy jsou prokletím i dalších členů rodiny v čele s dědečkem Trintignantem, který ve filmu Láska udusil polštářem a z hrozného života na posteli a bez záblesku rozumu vysvobodil v onom předcházejícím filmu Láska svou manželku, což nakonec prozradí dívence a otevře tak cestu k jejímu dalšímu činu. Další postavou, jíž musí být člověku líto, je Isabelin syn, který ztratil zájem o svět a jakýkoli pocit odpovědnosti a koná podivně ujeté excesy.

   A na konci plně pochopíte, proč se to jmenuje Happy end a uznáte, že to zase tak moc s touto rodinou happy není. Michael Heneke opět osvědčil svou třídu. 85letý Jean-Louis Trintignant je stále ve formě a Isabelle Huppert je stále hvězdnou dámou francouzského filmu. Královnou filmu je však Fantine Harduin. Skvělý výkon dvanáctileté dívenky.

   V Třech billboardech se sešla již jednou za Fargo oskarová Frances McDormand jako Mildred, jež ho má nyní za tuto roli podruhé a jistě právem. Jí sekunduje Woody Harrelson v roli náčelníka místní policie. Woodyho pro špičkové role objevil Forman, když mu svěřil nesympatickou, až odpornou postavu Larryho Flynta, jenž však reprezentuje jeden z nejdůležitějších znaků naší svobody, svobodu slova.

   Mildred, jejíž dcera byla bestiálně zavražděna a vyšetřování nemá výsledku a stále se vleče, dojde k závěru, že policie nekoná, co má, anebo se vyloženě fláká. Náčelník jí marně vysvětluje, že někdy ani sebevíce lidí a sebevětší úsilí nemusí vést k výsledku, což chápeme, ale Mildred nikoli.

   Napadne ji, že policii a zejména místního šéfa napadne pomocí bilboardů, které si nechá postavit za městem. Z toho povstane řada nepříjemností a doslova zločinné chování některých policistů, kteří nasadí veškeré síly k tomu, aby donutili Mildred billboardy odstranit šikanováním a zapojováním i cizích lidí. Dramatickou okolností je nevyléčitelné onemocnění onoho náčelníka policie.

   Důležitá postava je policista Dixon v podání Sama Rockwella. Hlupák pod vlivem své matky a rasista a násilník. Nakonec se zázračně promění pod vlivem svého šéfa, víc říkat nemohu.

   Mildred je doslova umanutá a to ji vede ke kriminálnímu jednání, jež nemůže mít sympatie ani nás, kteří s ní soucítíme. Pojednou se objeví muž, na něhož ukazují nepřímé důkazy a chlubí se v hospodě jakýmsii násilným činem. Leč DNA jej vyloučí. Přesto film končí otevřeně tím, že Dixon s Mildred jedou kamsi se zjevným úmyslem vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tím musím Mildred mravně i právně zcela odmítnout.

Leč tohle přesně je velmi americké, stejně jako osobní angažmá a odvaha se postavit i oficiální moci. Ten film je skutečně silný především postavou a výkonem tří hlavních představitelů.