Velké C na podzim roku 2022

  Tak si příště dám lepší pozor, abych nemusel pořadatelův program dohánět po roce. A lépe si zorganizovat krabici na ukládání programů a stahování podkladů, abych si ušetřil psaní.

     5. října se ve Vzletu v kavárně zdravím s Hankou Blažíkovou a ve foyeru ji pak poprosím o e-mailovou adresu, abych jí mohl poslat Lípu musiku, kde letos byla dominantní osobností a my jsme si jí užili počtyřikráte. Pak se ještě u kraje pódia zdravíme s příchozí Hankou Flekovou, již jen viděti znamená radost, a Hanka Blažíková tu má manžela s teorbou. Bude se hrát má oblíbená anglická hudba v koncertu For several Friends. Dvoje housle obsluhují  Helena Zemanová a Jana Anýžová a violu da gamba Hanka Fleková, teorbu Jan Krejča a cembalo a varhany Pablo Kornfeld. Samé známé tváře a já má pocit, že jsem u svých.

   Velmi brzy se ukáže, že se dnešní koncert měl jmenovat večer skvělých houslí. Purcellovou Sonatou No. 2 B dur se večer otvírá a z houslí hraje jen Helena a je to zejména v Adagiu takové dojemně anglické. Další tři skladby jsou anonymní a jmenují se When All Ye Gods Had Made a Feast, Johnson’s Galliard a Excuse mee. Tady se právě ukáže krása souzvuku obou houslí. Od Williama Lawese se hraje Pavan on a Theme by Carmacke. Od Williama Byrda pochází The Carman’s Whistle, neboli vozkova píšťalka, což je příležitost k předvedení se cembala. Suita No. 4 e moll od Matthewa Lockea je pro Helenu příležitostí k zazáření a cembalo si zaperlí v Browning (The Leaves Be Green). To přece dobře známe jako irskou baladu Zelené rukávce a hrál a zpíval to kdekdo (u nás nedostižně Marta Kubišová). První část uzavře opět Purcell Sonatou No. 10 A dur, kde housle znovu přesvědčují o své kvalitě.

   Po přestávce v Suitě g moll Nicoly Matteise hraje jen Jana. A zase Locke a jeho Suita No. 6 D dur, která je jedním klenotů večera a od samého začátku je skvělá. A opět Matteis se suitou G dur, kde trochu ztrácím přehled nad větami. Jak počato, tak skončeno, a to Purcellovou sonátou No 5 g moll.  Přídavkem nějaké opakování věty. Taková komorní zastaveníčka mám rád a obě skvělé Hanky zde, to znamená zase pár let života navíc.

   13. října v Rudolfinu se hraje další Händelovo oratorium, jimiž si získal v Anglii věhlas a opět si začal solidně vydělávat, a to Izrael v Egyptě. Ten příběh je notoricky známý ze starozákonních žalmů, jen mě trochu zarazilo, jak se několikrát vracíme k rozestoupení se moře a utopení egyptské armády i s faraónem. Holt v baroku u skladeb s biblickými a duchovními tématy nutno lidu neustále opakovat, aby si to zapamatoval.

   K uvedení poslouží podobně, jako se to dělávalo, krátká předehra ve formě krátké Funeral Anthem a pak se jde už ve dvou dílech na to. Händel také využil tehdy obvyklé metody recyklace a uplatnil některé melodie své a i jiných autorů, příkladmo Stradelly. Sbory rozděleny na dva doplňující se. Zprvu nebylo oratorium příliš úspěšné a Händel je různě přeskupoval, aby dosáhl populárnějšího odlehčení a vyšel vstříc publiku. Hudebně jde o působivé oratorium, kde atmosféru maluje práce sborů i sólistů. Přídavkem je opakování některé ze sekvencí.

   11. listopadu v Rudolfinu koncert Missa omnium sanctorum podle podstatného bodu programu, hraného ve druhé části koncertu. V té první se znovu po letech hraje Händelovo Dixit Dominus, jež je v textu přehlídkou šovinismu a netolerance, ústící do genocidy a totálního popření Kristova učení. Příkladmo: „Položím ti tvé nepřátele k nohám nebo „Panovník rozdrtí v den svého hněvu nepřátelské krále“ a „Bude soudit pronárody, plno mrtvol všude, on rozdrtí hlavu velké země. Tím míněn Hospodin. Teď bohužel Rusové označili v souladu se svou staletou imperiální nadutostí Ukrajince za pronárod a dělají z nich mrtvoly a drtí tu velkou zemi. Hudebně jde o pozoruhodnou snahu ten drsný text vyjádřit.

   Zelenkova mše je v programu velmi podrobně rozebrána na vysoké odborné úrovni, což pro posluchače mého druhu poněkud nesrozumitelno, proto se koncentruji na hudbu, což je metoda zejména u barokních mistrů typu Bacha, či Händela, ba i Zelenky žádoucí a doporučení hodná.

2. prosince Ve Vzletu se ocitáme v koncertu Musica iberica ocitáme v prostředí španělského baroka. Dnes vizuálně září Aneta a hlasově nejčervenější evropská pusinka plnonáruční zlatovlásky Pavly Radostové.

   Salve Regina Tomáse Luise de Victoria zní starobyle.  Pokračujeme rytmickým Miserere Antonia Teodora Ortellse. Sboru to zní moc pěkně a jejich deklamace vhodně souzní s povahou skladby. Nejvíc toho dnes slyšíme od Sebastiána Duróna.

Třetí skladba dnes je jeho Ah del ovido, kde skvěle poskládané 4 hlasy, z nichž vyniká Anetin. Čtvrtá je Ay de mí, quel el llanto y la tristeza, kde se blyští naléhavě něžná Pavla, jež má k černým šatům stylové červené střevíčky a moc jí to sluší a jak vypadá, tak zpívá. Pátá Siolo helmano Flacico má strhující spád a rytmus a je velmi španělská (Carmen by na to ráda tancovala; Oslavné Salve regina je hra dozadu odcházejících hlasů a fiktivní ozvěny; A sedmá skladba je Ave maris stella opět od tohoto skladatele a zní pečlivě a důkladně.

   Od Francisca Vallse se hraje Laudate Dominum, kde vyniká basista Šelc. Fracisco López Capillas tu má své Dixit Dominus, které na rozdíl od dramatického Händela zní ukázněně duchovně a hlasy se se závěrem doslova vytáhnou a Anetě jezdí vočíčka po okolí. Přidává se něco velmi svižného.

   A konečně 6. prosince rok končí v Rudolfinu koncertem Laudate pueri, kde lístek přenechávám Honzovi, neb velice stojím o Händelovy Chandos Anthems, které u Šimona a Judy hraje Ensemble Inégal v tomtéž termínu a pořádá FOK a u tohoto pořadatele o tom v podzimním bloku píšu.