Zahájení podzimní části sezóny obstarají v katedrále a pak nás ještě pozvou třikrát včetně tradičního silvestrovského koncertu.
22. října konečně po salzburském festivalu, kde na nejslavnějším festivalu světa nadchli publikum i odborníky, dávají doma Missu Salisburgensis a 53 voci rodáka z Wartenbergu v severních Čechách, Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644-1704). Dávají ji v prostoru ideově nejlepším, neb taková slavnostní skladba patří do předních chrámů země. Bohužel jde o prostor akusticky i divácky naprosto nevhodný, což umocněno už tím, že sbor i orchestr stojí pod Wohlmutovou kruchtou v transeptu a v křížení lodi umístěn čelem orchestru prostor pro VIP. Já jsem pro sebe i Zuzku koupil přední sektor, z něhož je přijatelně vidět, ba i slyšet, Ti, kteří šetřili a sedí vzadu, musí koukat na velké obrazovky a zvuk mají silně tlumený a zkreslený.
Nějak mi nevychází doprava, avšak tentokrát Zuzka přijde včas a drží nám dobrá místa.
Program zahájí slavnostní Te Deum Biberova současníka Jeana-Baptista Lullyho (1632-1687), jež mu bylo osudovou skladbou, při jejímž provádění propíchl si dirigentskou holí nohu a na infekci zemřel. Mistr a zakladatelská osobnost francouzské barokní hudby složil skutečně velkolepě znějící poděkování Bohu, tehdy za svého prvorozeného syna. Po deseti letech se skladba hrála na oslavu králova uzdravení a tehdy se Lully nešťastně zranil. Po francouzské lehkosti a možno říci i slyšitelné hrdosti přichází hlavní bod programu.
Nutno říci, že jsou vyčleněny nástroje, jež vystoupí na emporu a balkóny a tam vytvářejí zajímavé ozvěny a zvuková doplnění hlavní síly orchestru a sboru v parteru. Vzpomněl jsem působivého vystoupení Capelly Mariany u sv. Šimona a Judy před třemi týdny, kdy dosahováno podobně prostorových efektů.
Co jsem si poznamenal: Při Gloria, krajková hra a žestě z kruchty, při Credu něžné nástroje, Sanctus, žestě a hoboje a Agnus Dei temné a sametové a konečně i božské.
A co jsem si sice nepoznamenal, ale pamatuji si dodnes: Vzhledem k století vzniku a Biberovi, jenž proslul co vynikající houslista, cítit kromobyčejnou zpěvnost a jakousi stálou vrstvu karmínového sametu. Nutno také míti na paměti, že salzburská katedrála, pro niž mše psána, je specifický prostor vyžadující zřejmě též specifické uspořádání sborů i nástrojů, jež v naší katedrále napodobit zřejmě obtížno. Přesto však vysoce oceňuji prostorovou charakteristiku a výsledný dojem, který má onu zmíněnou barvu i prostorovost, což zásluhou dnešních hráčů a dirigentského vedení a pečlivého nastudování. Bohužel jen pro některé diváky. Jen ještě pomněme, kam hudba pokročila, dospěvši posléze k Bachovi. A jak je důležité se pokorně vracet zpět a předchůdce chovat v úctě.
Máme tu 13. listopadu a opět stavíme vedle sebe oba velikány počátku 18. století. V prvé půli se bude hrát Bachova Missa in A, BWV 234, což jest mše luterská o částech Kyrie, Gloria, Domine Deus, Qui tollis peccata mundi, Qouniam tu solus a Cum sancto Spiritu. Znalci mohou porovnávat, v čem se liší od obvyklé skladby mše katolické, již uslyšíme v podobě Zelenkovy Missy sanctissimae Trinitatis, ZWV 17. V dnešní den mešní mám náladu slavnostně vážnou, již koření občasné povzbudivé úsměvy Heleny Zemanové ku kolegům a luzný zjev Anety Petrasové, jež zpívá silněji a zřetelněji a jistěji ve výškách, než bývalo zvykem ku prospěchu provedení. A oko mé se raduje a zřejmě brzy vyhlásí výsledek ankety o nejkrásnější altistku. A občas půvabný hoboj a pikola, či flétna.
Pozoruhodná sestava se schází k vánočnímu koncertu 11. prosince. Jako dirigent přichází obrovitý dvoumetrový Nizozemec Peter Dijkstra, jehož příjmení připomíná krasobruslařskou hvězdu 60. let Sjoukje Dijkstra, jejíž jméno vyslovovali Šouke Dajkstrová a my jsme ji doma nazývali jednoduše dajkstra. A s ní závodila Francouzka Hasslerová, jež byla pochopitelně hašlerka a proslavila se neuvěřitelnými piruetami. A to jsem zase pěkně ujel. Dodám už jen, že s dirigentem byl v listopadové Harmonii obsáhlý rozhovor jako příprava na tento koncert.
Dnes uslyšíme Bachovo kompletní šestikantátové Vánoční oratorium, BWV 248, jež jsme dosud slyšeli spíše po kantátách, neb se často z něho vyjímá. Dirigent, původem sbormistr si s sebou přivezl sbor Nederlands Kammerkoor a sólisty, tři Nizozemce a Islanďana, jejichž jazyková přirozenost zaručuje výtečnou výslovnost němčiny. Oratorium v úplném provedení trvá tři hodiny, což je taková německá zvyklost dovedená k vrcholu Wagnerem, s něhož pětihodinovými operami snesou srovnání jen Berliozovi Trójané. Ostatně ani moravský Rakušan Mahler se nemusí stydět za své více než hodinové symfonie (viz První, Druhá, Třetí, Osmá a Píseň o zemi). U něj jediného lituji, že se nehraje déle. A už zase pletu páté přes deváté.
Už zase jako pokaždé v Bachovi objevuji místa, kde líbezné hoboje a umně složené nástroje pozdvihují ducha mého. A neustále mě oslovuje silný a zvučný bas Thomase Oliemanse. Občas se z pozadí připomenou jásavé trubky, zejména při Ach mein herzliebes (to je půvabný přívlastek) Jesulein. Soprán zpívá v jednu chvíli z empory, nebo Evangelistu doprovází jen teorba a flétna.
A tu pojednou narazím na místo v textu, kde i s uvážením nutnosti postihnout básnický úmysl, zírám jen a oči tázavě obracím k sousednímu Jimovi Coolovi, jenž se také diví a řekne to v pauze dost ostře. Něco podobného se mi stane ještě jednou a jednou dokonce v překladu chybí důležité slovo. To mi naruší koncentraci a kazí dojem, jejž sbírám po celou přestávku.
Po ní se přeskupí dechy. Ve 4. kantátě se pak setkáme s echo efektem, druhá sopranistka zpívá za první jako ozvěna. Znovu ostrá námitka k textu v árii Ich will nur dir zu Ehren leben a následující a pak ještě mnohokrát až v Ach wenn wird die Zeit erscheinen si už dělám vykřičník a píšu „Už toho mám dost“! A uložím si, že si už nebudu kazit večer a udělám už jen jednu poznámku když Heiland přeloží jako Spasitele a on to je zachránce. Nato si podtrhnu překladatelčino jméno Helena Medková. A umíním si, že to Velkému C důkladně vytknu. Nálada však velmi slavnostní a v metru houslistka Simona jen září jako sluníčko a má radost a zase je tu ten pocit spříseženství.
Po všech těch podzimních přípravách ducha na Vánoce je tu konečně tradiční silvestrovský koncert, který bývá odlehčenější a méně náročný na výtky, jež si činíme my, kteří máme dobrou vůli být hodní na jiné lidi, chválit své orchestry a hudebníky a usmívat se i na úředníky a policajty a nestěžovat si porád na něco, například na překlady.
Letos nás na přelomu roků doprovodí Vivaldi a my si budeme hrát jeho sice duchovní, tudíž vážnější skladby, ale duše zrzavého abbé byla natolik zpěvná a otevřená, že koncert zní hodně civilně a řekl bych až buržoazně volnomyšlenkářsky. A občas názvuky z jiných skladeb a vzpomínka na pohlednou italskou houslistku, která na Letních slavnostech hrála sedm Vivaldiho koncertů, přitom ani jediný z Le Quattro stagioni a ukázala, jaká radost v nich uložena.
Koncert nazván Benátské nešpory, neb použity čtyři skladby nešporní Domine ad audivandum, RV 593, Dixit Dominus RV 595, Magnificat, RV 610, Confitebor tibi, domine, RV 596 a k nim přidáno Gloria, RV 586.
Začátek probíhá v rozdělení na dva soubory, kde za hlubokými smyčci dvě houslistky proti nim housle a violy a vzadu dechy. Obě poloviny hrají své a vše zapadá tak, že si od počátku píšu, že od prvních tónů spád a radost. Radost mi přináší svým výrazným sopránem pohledná Helena Hozová, jež má nesporně něco společného s barytonistou, který tu zpívá bas, Romanem Hozou, jenž mě zaujal loni v Praze i letos v Litomyšli.
Na druhou kantátu již všichni na obvyklých místech a já si říkám, jak jiný Vivaldi než ve svých houslových koncertech. Když tu pojednou trhavý doprovod a rytmus jako od bigbandu. K Heleně se přidá druhá sopranistka Zbořilová a oba hlasy jdou moc pěkně k sobě a za nimi těm kráskám hrají violoncella a Hanka se usmívá. Když tu přichází chvíle Anetina, jíž píšu, že je skvělá a krásná a podporují ji smyčce a trubka. Magnificat začíná velmi důstojně a druhá altistka Kamila Mazalová také půvabná. Deposuit, chvíle bleskových smyčců.
Po přestávce, již s abonentkou ze třetí řady Zuzkou naplním džusem, Hana Fleková přesazena a lépe vidět její dobrá nálada. Nejvíc se raduje po melodicky nádherném Sanctum et terrible v Confitebor tibi, Domine, kde hlasy opět skvěle složené. Pak hoboje vedou a s nimi hluboké smyčce a zpívá se Gloria Patri a končí veršem, jejž nutno uvést v latině: Et in saecula saeculorum (a na věky věků), Amen.
A Hanka je samý úsměv. Nyní již Gloria a Jim říká, že to zpíval ve sboru v Ohiu. Hudba brzy zesmutní a je jako Requiem a je to krásné. Pomalu jdeme za občas krásně složených hlasů a dominujících sborů k návratu Anetině, což oblaží ducha mého i oko mé. A je to za námi a byl to skvělý podzim. Jako přídavek zahrají jednu ze sekvencí, v níž zaslechnu veni saecula.
V metru dnes místo Simony Hanka Fleková a rozesmátá jako v orchestru a s náladou silvestrovskou a přejeme si a já z ní mám opravdovou radost. Jen mi tu schází Aneta, které bych rád řekl, že je tak hezká a že jí to zpívá stále lépe.
