Vděčná očka seniorek, můj „Angličan“, hajzldáma a vůbec skvělé pondělí

  K tomu abyste začali den se skvělou náladou, stačí jen dopoledne začít a pak už se jen radovat. K tomu červnové slunečné teplo a ostatní přijde samo a zadarmo.

   6. červen se vyznačuje letos tím, že se otvírá předprodej vstupenek na koncerty ČF. Nutno být v Rudolfinu hodinu předem a i tak bude obvyklá fronta. Část populace, jež je placena z nadhodnoty vytvářené mladšími ročníky, tu tvoří drtivou většinu. Já si po loňském věnování jistého orgánu na vědecké účely organizuji svou účast ve frontě tak, že se dohodnu s dámami před a za sebou, že se na tu dobu, dokud nepřijdu na řadu, posadím a je-li třeba (vždycky je třeba), vyrazím do metra na toaletu.

    Tentokrát zapomenu doma peníze a na WC nemohu. Po zvážení možností (nedostatek hustých křovin a hospody v okolí, odkud mě patrně vyvedou za ucho) volím odbočku na poštu v Kaprově, kde vyzvednu tisícovku z účtu a žádám, aby mi byla rozměněna tak, abych měl v ruce desetikorunu. Příjemná dáma u přepážky a řeč na téma drobné. Takto naladěn toaleta v metru, hajzldáma příjemná a usměvavá vše ještě podtrhne. Pak do Rudolfina. Nikdo venku, co se to děje? Někoho rozumného napadlo lidi pustit dovnitř na židličky. Poučení pro příště, v tašce nosit pořád desetikorunu pro každý případ.

   Dotazem se širokým ceněním své skvělé náhrady zjistím dámy, jež mě obklopují. Když se pak blíží má chvíle, optám se dam za sebou, kolik toho nakupují, věda, že budu u okénka neskonale déle. Ta přímo za mnou chce tři lístky a ta další jen jediný a praví, že skoro nevidí a potřebuje dva sousední pro sebe a doprovod. Sdělím jim, že je pustím napřed a tu pojednou se rozzáří dva páry očí a jsem zahrnut takovou vděčností, že se mi chce konat další dobré skutky. Všechny ženy mají krásné oči, nejen mladé houslistky. Koukám kolem sebe, zda bych třeba nemohl nějakému staříkovi utřít nudli a učinit další krok na cestě ku spáse. Příležitostí k filantropii však již nevidím.

   Avšak jedna z těch dam pak stráví u okénka nerozhodností skoro deset minut a druhé poloslepé pokladní sdělí, že už nejsou na její koncert žádné lístky do parteru vedle a jen na postranní balkón nad pódiem, kde bude špatně vidět, leč slyšet dobře. Pokladní vůbec nedochází, že paní vidět nepotřebuje. Skoro se už otočila a odcházela, když se vmísím a po ověření, že jí špatná viditelnost nebude vadit, ji přesvědčím, aby si ta místa vzala. Myslím na to, že bude mít radost a její doprovod se posune vlevo a taky uvidí.

   Ve dveřích při odchodu se za mnou ozve: „Tak se zase uvidíme v první řadě.“ Otočím se, ejhle můj Angličan a mluví česky. Otážu se tedy, zda je Angličan a on praví slušnou češtinou s mírným akcentem, že Američan. Já ho rozveselím svou představou, že jsem jej měl za Angličana, neb vypadá jako britský plukovník na penzi a říkám mu proto můj Angličan. Další radostný okamžik.

   Nyní nutno opět navštívit milou hajzldámu, která se na mě usmívá na celé kolo, neb si mě pamatuje. Vysvětlím jí, že jsem si kupoval lístky do Rudolfina na další sezónu a po operaci jsem si velice oblíbil veřejné toalety. Rozejdeme se s úsměvy a já doma vykonám, co nutno a navštívím odpoledne maminku v nemocnici a snad něco z dobré nálady přenesu na ni. K večeři má filé polité sýrem a brambory a sní všechno a zapije to dvanáctkou z plechovky, kterou vždycky přinesu a držím pod stolkem, neb se tváříme, že pivo je nealkoholické. Oba se radujeme.

   Den jako vymalovaný zakončím v Českém muzeu hudby na Malé Straně. Přijedu dřív a v nádherném večeru sedím na konci Hellichovy pod Petřínem na lavičce a čtu si chvíli proč Čapek, Langer a další velikáni nejsou komunisty, ne pro argumenty, ale že knížka je tenká a lehoučká a plná jiskřivých myšlenek a excelentní češtiny.

   Co pak může být lepší než koncert francouzské hudby přelomu 17. a 18. století pro violu da gamba doprovázenou teorbou. Radost tu se mnou mají spolužák Saša a jeho dáma a jejich známý. O tom a krásné dívce, jež koncert uvádí, a ještě krásnější teorbistce (to je slovo!!!) však už v jiné essayi.

    V noci pak dává slovenská dvojka jeden z nejlepších filmů sovětské éry a filmů o válce vůbec Jeřábi táhnou Michaila Kalatozova z roku 1956 s nejkrásnější ruskou herečkou všech dob skvělou Taťánou Samojlovovou. Jsem potěšen a zjihlý, neb ten film je smutný a Taťána opravdu k zulíbání. K ní se hodí červené víno. Tohle a podobné ruské klenoty by měla dávat naše dvojka místo nedávné mizerné propagandy v podobě nafouklého a blbě natočeného Ozerovova pětidílného Osvobození.