Vánoční dívka číslo 4

  Tradičně na Štědrý den od šestnácté u evangelíků na Smíchově a tentokrát trochu jinak. Dnes asi kolem 8 stupňů. Vypadá to, že na tom globálním oteplení něco bude. Mobil zapomenut doma.

     Od Markéty zpráva, že dnes jiný scénář, hudební část bude sborový zpěv doprovázený harfou a ona prý hrát nebude. Usazuji se tedy v zadní lavici s výhledem na dveře, abych ji uviděl, až bude přicházet a také odchytil Honzu.

  Dnes jsem připraven o to kouzelné zamávání na kúr, jež kvitováno vždy zářivým obličejíkem a potěší mě a naladí převelice. Dnes tu nevidím Janouškovy a ani Markétu, ba ani Honza nejde. Nemaje telefonu, nemůžu nic ověřovat. Že by nepřišli z nějakého vážného důvodu, u Markéty nepředpokládám, leč U Honzy nemohu vyloučit.

   Smíšený sbor dnes zpívá moc pěkně a zpěvy jsou anglické a vzaty od Brittena, který se krásně dokázal přiblížit renesanci i baroku. Vyniká zejména ženská část a v sopránovém sólu slyším hlas velmi příjemný a kvalitní. Jemná harfa zpěv podmalovává. Čtou se vybrané pasáže z bible a na závěr se sbor odebere na kúr, a jako již tradičně se zpívá Tichá noc. Dodnes jsem nepochopil proč, kdyby důvodem bylo, že česká vánoční hymna Narodil se Kristus Pán je z katolického baroka vzešlá koleda, proč by se vybrala jiná katolická koleda a ještě k tomu rakouská. Jsou věci mezi nebem a zemí, jimž nerozumím. Medvídek Pú v takových případech říkal, já jsem jen hloupý medvěd.

   Avšak společně se zpěvem hrají tklivé housle, občas zatrylkují a zazdobí a jsou opravdu rakousky romantické. Že by to hrála ta naše holka? A že by byla po celou dobu nahoře ukryta? V každém případě obléknu kabát a bedlivě upírám zrak do vestibulu.

   Po chvíli je dívka tady a pobíhá tu s houslovým futrálem na zádech. Dám o sobě vědět a děvče mě opláchne tím svým úsměvem, jemuž není rovno. Ano, hrála to ona. A další novinkou je, že sjednala na 15. září v rámci místního festivalu Haydnovy hudební slavnosti na zámku Kozel koncert, na němž předvede se smyčcovým triem své nastudování Bachových Goldbergových variací. Jako dárek pro mě má dva lístky, jež zatím ještě nevytisknuty. Ptám se na housle, na které to na té Maltě hrála, že mi připadaly neobvykle jasné a výrazné. Hrála na své, možná, že je to dáno nahrávacím studiem. Tahám zvoneček z kapsy a už je tady Ježíšek, vezme desku a celá se rozsvítí vidouc Dumasovu Královnu Margot. Kdybych nedostal nic jiného, tenhle úsměv je boží požehnání. Poděkování cheek to cheek.

   Říká, že poslední dobou si ráda pouští audioknihy a já dodávám, že tuhle devítihodinovou četbu má na tři cesty Praha-Berlín. Ještě probereme občasné matčiny připomínky své poněkud svéhlavé dceři a já poznamenám, že až bude mít dítě, bude říkat totéž a že je to tak správně, neb se tak utvrzují rodinné tradice. Kývá hlavičkou. A chce-li chlapec vědět, jaká bude jeho vyvolená ve zkušeném věku, ať si pořádně prohlédne a prověří matku. Přichází jakási příjemná paní, jíž jsem představen, a ona praví, že mě zná z koncertů Velkého C.

   A Markéta poznamená jakoby mimochodem, že to Dědictví otců zase nenašla, ale tentokrát nedělá psí voko. Asi to už bereme oba jako normálku. Pozdravuji hudební rodinu Janoušků a zase tvářičku na tvářičku a jdeme.

      Když dorazím domů, najdu v telefonu zprávu, že pro Markétu dnes přijela jen sestra, auto tedy volné a že mi nabízí odvoz. Stejně bych ho nepřijal, neb je to opačný konec Prahy, než její domov, což mi připadá hloupé i při vší kráse být vezen dvěma půvabnými dívkami Prahou.

  A taky bych nedostal tu esemesku, v níž Markéta píše, že ji naše štědrovečerní tradice těší s třemi vykřičníky. Zraky zvlhlé a polykání mi dělá potíž. Takhle mají vypadat Vánoce a já na ČT art zachytím půvabně provedený koncert ze Senátu s Franckem. Linkem, Mozartem a Lloyd Webberem, kde hraje Ensemble 18+ se sympatickou koncertní mistryní Magdalenkou Malou a onou sličnou zrzavou violistkou, na niž jsem na Pražském jaru moc neviděl. Zpívá vyloženě žensky zralá a krásná sopranistka Lucka Silkenová. A na MezzoHD Idomeneo. Na závěr pak irská na dva prsty. To mám Vánoce.