Tramvaj do stanice Touha

Na malé scéně zvané Young Vic, která je součástí londýnského Národního divadla, se hraje pozoruhodné představení americké klasiky Tennessee Williamse (1911-1983) původním názvem Streetcar Named Desire a do našich vybraných kin se přenáší 4. listopadu. Pro nás do Světozoru.

Hra se stala předlohou filmu. V roli Blanche DuBois jsme mohli kdysi obdivovat Vivien Leigh (1913-1967), mimochodem dvacet let manželku Laurence Oliviera a další důkaz, že největší krásky v dějinách filmu byly začasté Britky. Zelenooká Vivien se v roce 1939 proslavila jako Scarlett O’Hara vedle Clarka Gablea v Jihu proti Severu a sklidila právem Oscara. Druhého obdržela v roce 1951 právě za Blanche. A ten Kazanův film měl 12 nominací a obdržel čtyři. Pro naši návštěvu divadla a výsledný dojem je podstatná řada okolností. Okolnost prvá, divadlo a scéna. Diváci jsou rozsazeni dokola jeviště, jinými slovy Young Vic je komorní amfiteátr. Scénu tvoří deska, na níž je vystavěn model bytu s fragmentem vnějšího schodiště a sociálním zařízením. Celá deska se stále stejným tempem otáčí a veškerý děj se tak postupně odkrývá na všechny strany hlediště. Občas lidé točnu obcházejí na znamení, že mají cosi na práci venku. Kontakt s divákem je téměř intimní a atmosféra v divadle zjevně nadšená. Tato koncepce je dílem australského režiséra Benedicta Andrewse (1972). Okolnost druhá, herci. Postava Blanche je náročná role pro dámu se silnou osobností, neb hrana, na níž se postava pohybuje, je lidově řečeno opravdu „na hlavu“. Gillian Anderson (1968) především známá jako Scullyová z filmu a seriálu Akta X celou produkci dokonce iniciovala, těšíc se, že si roli Blanche s chutí zahraje, přestože vlastně onen slavný film neviděla. A off record vám prozradím, že Gillian má oči modré. Vanessa Kirby (1988) v roli Blancheiny sestry Stelly perfektně ztvárnila nelehkou roli ženy fyzicky závislé na svém manželovi a vždy chápající svou sestru. A důležitý Stellin manžel Stanley v podání amerického herce Bena Fostera (1981) byl opravdu oním neotesaným a bezohledným chlapem, jak má být. Corey Johnson (1961) sehrál výtečně Stanleyho kamaráda, nesmělého a prostšího Mitche, který by mohl být i Blancheiným nápadníkem. Okolnost třetí, čas a prostor děje. Hra jistě snese prudký posun ze 40. let do současnosti počínaje kostýmy, přes rekvizity, až po hudbu. Při scénickým přeměnách se sice scéna dál otáčí, ale výrazně ztmavne a jinak se zabarví osvětlení a lidé na scéně se jakoby propadnou do sebe a k tomu velmi hlasitá rocková hudba. S postupujícím dějem se tyto přestávky zklidňují a také světelný design se dovedně mění s náladou děje. Okolnost čtvrtá, titulky a text: Tentokrát jsem po chvíli zcela rezignoval na poslouchání angličtiny, neb děj se vyvíjel rychle a hovořilo se také tak. Dokonce jsem zjistil, že se pro čtení titulků nestačím na herce dívat a přicházím tak o jejich projev. Až po přestávce jsem se lépe adaptoval na tempo a více stíhal vědom si toho, že o něco přicházím. Ale přesto jsem musel ocenit zejména Gillian, jež hovořila neuvěřitelně protahovaně a chvílemi až směšně a patrně tak, jak se člověk naučí, když vyrůstá v Louisianě. Ničemu bych nepomohl, kdybych se zde pouštěl do děje, avšak divadlo je svět iluze a hry a fantazie a začasté naším špatným svědomím. Proto se pokusím říci něco o postavách a ději, jak jsem je vnímal, a také musím závěrem pochválit Evičku. Blanche vyrostla v jižanské rodině francouzských kořenů, která postupně přijde o veškerý majetek. Bývala vdaná, ale o svém muži hovoří tak, že dojdete k závěru, že jeho orientace jej vylučovala z okruhu partnerů pro ženy. Asi z rodiny jediná získala vzdělání a učí angličtinu. Leccos se o ní dovíte od ní samotné a z replik její sestry. Podstatnou Blancheinou charakteristikou je, že neustále nevíte, kdy fabuluje, překrucuje, vykládá věci jinak, anebo vyloženě lže. Svět okolo včetně lidí si upravuje tak, jak by ho chtěla vidět. Její osobní historie není nijak lákavá a je plná náznaků o jistých mravních poklescích. Octne se v malém bytě o jediné místnosti se svou sestrou a jejím manželem poté, kdy její předchozí život ztroskotal. Samozřejmě musí zakrátko dojít ke konfliktům a srážce s životem, jak jej žijí Kowalskiové (sestra Stella a švagr Stanley) a realitou, jak ji žije a vnímá Blanche. Dojde na seznamování s Mitchem, na prozrazení kompromitujících informací o Blanche, dokonce i na její milostné sblížení s živočišným Stanleym, což si můžeme vyložit různě, ale jistě platí, že Blanchein neuspořádaný život a milostná zklamání ji k Stanleymu přitahují. A Stella mezi tím vším vědouc, že od sestry se dočká jen zklamání, a přesto ji velmi miluje, zužuje svůj život na podřízení se neotesanému muži, jehož miluje též. Závěrem se zcela zhroutí iluzorní stavba Blancheina života a je vracena do ústavu pro choromyslné a my si klademe otázku, kdo je tady vlastně choromyslný a co byla pravda a co fikce. A Gillian je na konci viditelně vyčerpaná, avšak zjevně šťastná, a je to milý pohled. Jak je u Tennessee Williamse zvykem, zase sbírka lidiček všeho druhu, vesměs zatížených mnohými nezdary a narazivších loďkami svého žití na skaliska. Uvíznou pak na svých ostrovech, kde spřádají iluze, místo aby stloukali záchranné vory. Ostatně sám autor se těžce pral s minulostí své rodiny a svým zraněným duchem a s alkoholem a drogami. To nejlepší si nechávám na konec. Evička tentokrát vyrazila včas a dospěla na místo už hodinu napřed, jak vždy doporučuji. Jenže ne do správného kina. Médeia nedávno v Aeru a Evička v Aeru. Musí na devítku a dorazí včas, ale táhne dvě tašky, které předtím vezla z pracoviště v pasáži Světozor. Má apartní klobouček ve stylu konce 20. let a vůbec není naštvaná a už vůbec nedává vinu mě. To mě překvapuje, neb dámy většinou jednají jinak. Nemusím tedy brát vše na sebe a mohu se soustředit na opěvání exteriéru dámy a sklízet zasloužené body. Konto se navýší na závěr, neb je spokojená a moc se jí to líbilo. Prý fakt dost dobrý. Myslím si totéž. V Londýně se prý téměř prali o lístky a stále vyprodáno a kritikové spolu s námi pějí chválu.