Při svém plném programu jsem mohl vybrat jen dva koncerty, úvodní a předvánoční. Na jaře jich bude více.
27. září otevře sezónu 2019/2020 řeč generálního ředitele ČRo Reného Zavorala. Přicházejí hudebníci a já upřu zraky na první houslovou dvojici, když tu pojednou cítím, že se na mě upírají čísi oči. Do první dvojice druhých houslí posadili Pavlu Mazancovou k mé radosti, očky po sobě hodíme a pokývneme, že se zdravíme. Později však skryta za pultem s notami a vidět jen při děkování a po přestávce přesazena do asi třetí řady, naštěstí přesně mezi prvními houslisty, takže využívám mezery a mohu zahlédnout polovinu Pavliny kudrnaté hlavy. Andulka Veverková mezi prvními houslemi na levé straně vidět jen když vstane při děkování.
Program otvírá Lutoslawského Ouvertura pro smyčce, jež je možná trochu vzpomínkou šéfdirigentovou na působení u Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu a při festivalu Katowice Kultura Natura.
Arménský houslista Sergej Chačatrjan, před 14 lety vítěz belgické soutěže královny Alžběty, považované za nejprestižnější nyní přednese Šostakovičův Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77, v první větě nastane zvláštní temná náhrada, ve druhé nálada zdivočí a přejde do temné, leč nádherné třetí věty, dosti intimní a v závěru kamsi hudba stále spěchá. Je radost toho pohledného, jak u podkavkazských rodáků obvyklo, Sergeje poslouchat a vidět jeho zaujaté úsilí.
Po přestávce Dvořákova Symfonie č. 8 G dur, „Anglická“, op. 88, tak optimistickou náladou podobná Beethovenově Sedmé. Přídavek je neobvyklý, truvérská píseň z 10. století. A dnes řídí šéfdirigent Liebreich.
Koncert 9. prosince má vybraný program a je řízen bývalým šéfdirigentem Lenárdem. Sedíme s Hankou poněkud stranou od středu vlevo, takže jsme v přímém kontaktu s Andulkou Veverkovou. Pavlu dnes však nevidíme a zřejmě tu není.
V prvé půli nám výtečná a krásná slovenská sopranistka Eva Hornyáková zazpívá Straussovo rozloučení se životem v podobě Čtyř posledních písní. Eva má jasný a průzračný hlas s patřičnou schopností jít i do hlubších poloh, takže Straussovy písně v jejím podání znějí velmi procítěně a podobně jako to slyšíme od nejčastějších interpretek, mezzosopranistek.
Poblíž středu první řady si povšimnu dívenky, jež vypadá jako Patrícia Janečková a jdu se jí o přestávce drze zeptat. Ona vůbec neví, o koho jde a já jí to vysvětlím a zakončím to lichometnou poznámkou, že je hezká jako ta Patrícia. Dívenka kouká nikoli uraženě a pak ještě po mě očkem hází.
Po přestávce je na programu Mahlerova symfonie č. 5 cis moll, jež proslavena zejména použitím pomalé čtvrté věty Adagietto ve filmu Smrt v Benátkách. Bez ohledu na to se jedná o jeden z nejkrásnějších hudebních klenotů vůbec. Mně, velikému Mahlerovu příznivci zní celá symfonie jako předvánoční dárek.
