So long, Merle Haggard

 Občas máme pocit déja vu. Neumíme to vysvětlit a musíme tyto vzácné okamžiky zařadit do proudu náhodného, jež v životě člověka převládá, přestože si vytrvale a nadutě namlouváme opak.

   6. dubna přichází zpráva, že zemřela jedna z největších postav countryové hudby, Merle Haggard, shodou náhod v den svých 79. narozenin. Za 53 let své aktivní kariéry se mocně zapsal do dějin žánru. Žil mnohdy nespoutaně a divoce a se zákonem si nepadli do oka, avšak patří k těm zemitým Američanům typu zálesáků a vojáků jako byl Daniel Boone, nebo George Patton, kteří ani na vteřinu nezapochybovali, že jejich země koná správně i pokud jde o její účast ve válkách, jež vzbuzovaly mnohé kontroverze. Mnohé jeho písně u nás zdomácněly, jsouce převzaty Rangers, Greenhorny, nebo dalšími, jako Petr Spálený, či Martin Žák.

   Nemá smysl, abych zde uváděl dlouhý seznam hitů, jeden návštěvník Youtube si dal práci a umístil zde na stovky odkazů haggardovských písní, z nichž si vybere každý: https://www.youtube.com/watch?v=UoKvUYbGu7A&list=PL1l71WFqYDtEcOIFXPEIFfTSg26InZ96q. K tomu doporučuji Tennessee whiskey starého Jacka Daniela, teplou a neředěnou, abyste cítili dřevěné uhlí a dub sudů. Tak nějak chutnal Merle.

   Merle byl můj nejoblíbenější countryový zpěvák a jeho odchod se mě dotkl v pozoruhodné chvíli. Právě jsem v televizi sledoval druhý díl vynikajícího dokumentu o další osobnosti, jíž si velice vážím a to králi americké architektury Franku Lloydu Wrightovi, jenž zemřel 9. dubna 1959 ve svých 91 letech, několik dnů před otevřením svého asi nejslavnějšího díla, Guggenheimova muzea v New Yorku. Kdo byl v tom městě a jel kolem po Páté avenue, musí mi dát za pravdu, že pohled na tuto při zemi se držící stavbu mezi mrakodrapy, tolik odlišnou, je nepopsatelný, natož cesta výstavním prostorem po spirále shora dolů. Najděte si na netu jeho další stavby, stojí to za to. Zejména Fallingwater, nebo S.C. Johnson Building, či vlastní sídlo Talliesin.

   Rovněž celý jeho život je román sám o sobě. Simon a Garfunkel (studoval architekturu) složili deset let po jeho smrti nádhernou a tklivou píseň  So long, Frank Lloyd Wright: https://www.youtube.com/watch?v=bUPG_PzNYXg. Tady ji máte i s prohlídkou Frankových děl.

   Ti dva tak výrazně se připomenuvší mi navodili tak nostalgickou náladu, že jsem si musel nalít na dva prsty skotské, neb Jacka doma právě nemám, kteroužto informaci berte jako námět na vánoční dárek.

   Přemýšlel jsem o údělu nás, kteří kráčíme závěrečnou epochou svého života, jež kromě mnoha krásných zážitků přináší odchod lidí, jako Wright, nebo Haggard, s nimiž jsme tu byli rádi. Pokud vše půjde, jak má, zmizí stovky dalších lidí, s nimiž bylo skvělé se setkat v jedné době a těšit se z jejich díla a s mnohými i sklenky pít a slova si vyměňovat. Postupně se svět prarodičů, rodičů a generačně blízkých blízkých a těch, kteří nás obohacovali, a jimž jsme nejvíce rozuměli, avšak narodili se podstatně dříve, vyprázdní a my tu zůstaneme sami s odlesky v mysli a digitálními stopami na deskách a v různých elektronických záznamech. Jaké to bude? Budeme pak nadále kráčet k hrobu s veselou myslí? Elina Makropulos moc veselá nebyla, viď Evičko.

   Dle mého zvyku zakončeme spíše optimisticky, zde máte jinou Elinu, hlasem a krásou vzbuzující v závěru Rossiniho Popelky ty nejlepší myšlénky: https://www.youtube.com/watch?v=ST1foXaRr_E&list=PLDEDE4C04B0901F63&index=20