Nákupu lístků na toto představení a na Traviatu s Marií Fajtovou předchází scéna jako z filmu. U informační přepážky hlavní pokladny se vyptám na data, kdy zpívají v Rigolettu Simona Houda Šaturová a v Traviatě Marie Fajtová a zjistiv to, jsem naladěn jako jelen, jenž právě úspěšně odehnal od laní své soupeře.
Ve frontě na lístky zapředu hovor s paní, jež má po boku holčičku a chce s ní jít večer na Prodanou nevěstu. Holčička hovoří německy a paní již déle v Německu žije, ale považuje za nutné své vnučce ukázat Prahu a večer její duši naplnit pokrmem nejnárodnějším. Ptá se mě na radu, kam koupit lístek, a povídáme o hudbě, holčičce i o Praze. U pokladny zjistí, že doma zapomněla peníze a nemá žádnou kartu a rezervovat nelze, neb na tentýž den to už nedělají. Vyjednává, zda by jí pokladní lístky neschovala, leč není schopna přesvědčit, že se brzy z Jinonic, kam musí pro peníze, vrátí.
Až se vrátí, už nebude ona první řada, pro niž se rozhodla na mou radu, ale možná nějaká galerie a ta holčička nebude mít věrné milování na dosah ruky a zanechá to temný otisk na jejím budoucím milostném životě. V tu chvíli se mé srdce, již tak rozechvělé vidinou obou operních krásek, jež mě čekají, rozezní dobročinnou vlnou posílenou tou jemnou holčičkou těšící se do divadla.
Nabídnu paní, že jí lístky zaplatím kartou a ona mi peníze pošle na účet. Nejprve to odmítá, ale poté podlehne a vyměníme si číslo účtu a telefonu. Při odchodu mi dojatě děkuje a obě jsou dost naměkko. Přinejhorším přijdu o 2200 kaček, říkám si, ale paní v pátek volá, že peníze poslala a v úterý po Velikonocích jsou na účtu. Později ještě ověřuje příjem peněz a rozplývá se díky za sebe i holčičku potvrzujíc, že volba první řady byla skvělá a dojem z opery rovněž. Říká, že to všude vypráví a nikdo jí to nechce věřit. Neumíte si představit, jakou radost jsem s toho všeho měl hlavně kvůli té holčičce, která na to představení nikdy nezapomene, neb bylo její první operou.
Tak tedy 3. dubna s Hankou jdeme do Státní opery a usedáme ve své první řadě. Čím mi je tato opera? Už jsem ji viděl jednou na stanici Mezzo v představení s Domingem v roli Rigoletta a Marinou Poplavskou v roli Gildy. Leč mé nejsilnější vzpomínky jsou na otcovo školení, neb jsme doma měli několik árií na deskách a obsah opery mi byl podrobně vyložen. Navíc se z Rigoletta často a vděčně cituje na koncertech, bohužel především z Vévodových árií, v nichž se chlubí svým peřím a znalostí žen. Však víte a je to dost profláklé. Vzpomeňte jen, jak to uměl Pavarotti.
Nejsilnější dojem ve mně tehdy zanechala árie Rigoletta, který prosí před chladnou a odtažitou společností o soucit a vrácení dcery a pak slavný kvartet, kdy Vévoda svádí Sparafucileovu sestru a Rigoletto tím dokládá dceři, že je vévoda jen sukničkář a darebák. Pochopitelně bezúspěšně. To jsem si provždy pamatoval a zde naživo dokonale vychutnal. Víte, kdo to na těch deskách zpíval Rigoletta a jeho dceru Gildu? Zdeněk Otava a Milada Šubrtová, ale to už je informace jen pro zasvěcené.
Nejdříve se musím zmínit o předloze libreta. Victor Hugo napsal drama Král se baví o bezohlednosti a nadutosti mocných, jmenovitě francouzského krále Františka I. Ve své době tvrdě narazil na cenzuru a rovněž Verdiův libretista Piave měl potíže s rakouskou cenzurou na území Benátska, podařilo se mu však díky několika zásahům do textu a jisté benevolenci umělecky založeného cenzora nakonec uspět. Nutno vzít na vědomí, že Hugo se nikterak nedržel historické věrnosti a nalepil na Františka I. tolik špatnosti, že by se i Richard III. vůči němu cítil jako anděl. Verdiho Vévoda je zde král František, šašek Rigoletto je Triboulet a Gilda se jmenuje Blanche. Též ostatní jména jsou změněna. Já jsem si loni Hugovu hru vychutnal v rozhlasu v létě u Kyjského rybníka.
Po svém poněkud neuctivém způsobu nyní projdu dějem, nenechávaje na nikom nit suchou. Vévoda je kopií Dona Giovanniho, jemuž chybí jeho pochybná velikost v kritické chvíli. Ovšem on ani netuší, co jej čekalo. Morálně jde o chlapa nepřijatelného, neb jeho jedinou tužbou je rozkoš a nižádných ohledů nebere.
Gilda by mohla sloužit jako prototyp dívčiny, jež o světě nic neví, nemajíc matky. Otec ji ze strachu drží mimo realitu a domnívá se mylně, že ji tím nejlépe chrání podoben v tom i otci Jolantině v nedávném přenosu Čajkovského opery z Met. Jakmile se takové děvče setká s pohledným a lichometným mladíkem, podléhá snadno a rychle.
Rigolettovi nutno přiznat prvou pozici mezi všemi, neb on je skutečně úhelným kamenem děje. Bezmezně miluje svou dceru a myslí si, že pro ni dělá to nejlepší, zároveň pochlebuje svému pánovi a leží mu u nohou jako pes připravený jiné kousat a přidat se ke každé špatnosti. Konečně hrabě Monterone ho prokoukne a prokleje, což se, jak očekáváme, naplní tím nejhroznějším způsobem. Nikterak nemůžeme Rigoletta omluvit jeho tělesnou vadou, ani starostí o dceru.
Z hlavních hrdinů mnoha oper je právě Rigoletto jedním z nejspornějších, ba dokonce si troufám tvrdit vyloženě záporných. Vždyť on zprvu byl ochoten totéž, co se stalo jemu, provádět jiným a jako pravý šašek přisluhuje i u únosu své dcery. Když potká jeho, co chystal jiným, stane se z něho pojednou mstitel a organizátor nájemné vraždy a na tento smrtelný hřích doplatí nejkrutěji. Co může být horšího, než žít s vědomím přímé viny za smrt svého dítěte. To není jako autonehoda, ve vší úctě. I dle dnešních zákonů je Rigoletto roven vrahu. Soucit máte jen s nešťastnou a naivní Gildou. Ale těžko nelitovat Rigoletta, když se uboze plazí po zemi a prosí o své dítě.
Tu vidíme na scéně další dva zločince, tentokrát bez jakýchkoli polehčujících okolností. Sparafucile je dokonalý prototyp nájemného vraha bez jakýchkoli skrupulí, záblesk zločince gentlemana, který nemůže zabít náhradníka, neb má smlouvu, a ta se musí ctít, okamžitě mizí poté, co mu jeho ještě povedenější sestra vyloží, proč je to výhodné. Ani stopa čehokoli sympatického.
Opera je plná známých a příznačných scén a dramatických požadavků na všechny aktéry, aby přispěli nejen hlasem, ale i herecky. Vévoda v podání slovenského tenoristy Michala Lehotského bohužel zahajuje operu náročně slavnou árií o své promiskuitě a já slyším, že se trochu nemůže dostat do jasných výšek a měl se možná mohutněji rozezpívat. Naštěstí to chce čas a v ostatním průběhu je už hlasově výborný.
Velmi dobrá byla Sparafucileova sestra Maddalena v podání ruské mezzosopranistky, jejíž jméno přepisují jako Galia Ibragimova Curado, o níž bohužel v programu není podrobněji ani slovo, ale naštěstí máme internet. Já jsem ze školy zvyklý to jméno psát jako Galja (což je Galina) Ibragimovová, jež se asi vdala za pána jménem Curado a jeho jméno si připojila. Basistu Ivo Hrachovce (1968) také v programu podrobně nenajdete, ale i tak Sparafucileho zazpíval patřičně důrazně a zlověstně. A u Simony se dovídáme ku své neskonalé radosti, že bude v roce 2014, tedy loni zpívat v bruselské La Monnaie mimo jiné Gildu. Nemýlíte se. Hanka si toho všimne a píše to na chodbě do připomínkové schránky diváků. Já budu ostřejší a pošlu to přímo ředitelce opery.
Jistě chápete, že nejtěžší úkol příběhu leží na bedrech Rigolettových. Barytonista Richard Haan (1949) známý z Brna i Bratislavy dle mého názoru s postupem děje stále více dominoval a svou nešťastnou roli prožil opravdu do poslední kapky. Dávám tu nejvyšší známku a pery zametám prach. Myslím, že by si mohl dovolit zahrát i Richarda III.
A konečně ta, na niž jsem přišel. Jakmile vydala prvý tón, bylo jasné, že nám zpívá jeden z nejkrásnějších ženských hlasů, které můžeme v Evropě slyšet. Je radost být v opeře s touto dámou a jak již praveno, nad umírající chudinkou se chce plakat. Naštěstí obživne a přijde se děkovat a my ji odměňujeme s vděčností. Já dvojnásob, neb mi zpívala k svátku v Mahlerově Druhé a o dnešních narozeninách naplno v jedné z nejslavnějších oper. Snad zase někdy na shledanou v Národním, anebo třeba zase jako loni s Velkým C.
