Platy poslanců, nekonečná píseň

Uložil jsem si před časem, že budu psát jen o svých kulturních zážitcích a dosud jsem se toho přísně držel. Tentokrát jsem se rozhodl vyjádřit k obehranému tématu platů určitého zákonem vymezeného okruhu lidí placených státem, neboli, jak se vždycky zjednodušuje, poslanců. Tato skupina však tvoří necelou desetinu okruhu, ale zájem veřejnosti i ni je vcelku pochopitelně největší.

I po 17 letech od účinnosti zákona většina publicistů stále píše nesmysly a dokonce vyložené hlouposti a jen lije další špínu do kalné vody veřejného mínění, aniž se s podstatou normy seznámili. Byl jsem v letech 1992 – 1996 poslancem a v roce 1995 členem skupiny zahrnující zástupce parlamentních klubů, která připravila zákon dodnes vyvolávající polemiky. Bude možná dobré si říci něco o tom, jak předloha vznikala, jakých zásad se držela a proč. Také bych na tomto příkladu rád ukázal, jaký byl styl tehdejší práce a vyslovil názor na dnešní podobu zákona. Do roku 1993 byly platy členů vlády, poslanců i soudců upravovány právním předpisem, vydávaným mocí výkonnou, což drtivá většina poslanců považovala za zcela nevhodné s ohledem na nezávislost jednotlivých státních mocí a vzájemnou neprovázanost. Předmětem kritiky byl rovněž fakt, že platy některých náměstků ministrů a dokonce i ředitelů odborů byly vyšší než jejich šéfů, protože se řídily jinými pravidly. Spolu se zákonem o státním rozpočtu byla tehdy přijata jednoduchá úprava, jež tuto pravomoc vládě brala a stanovila základní platové parametry. Vláda byla požádána, aby zavedla jednotný pořádek a vhodné relace a předložila příslušný zákon. Klausova vláda to odmítla ze zbabělého populismu, kdy premiér při projednávání tohoto bodu na klubu ODS argumentoval obdobně jako někdejší komunistický předseda vlády Štrougal, jenž se bál „aby se nenasrali dělníci“. . Parlamentní strany se tehdy dohodly, že zákon připraví poslanci a předseda sněmovny Uhde byl pověřen, aby sestavil pracovní tým. Ten tvořili poslanci, kteří jsou uvedeni jako navrhovatelé zákona, což si každý snadno najde. Shodli jsme se nakonec na několika zásadách, jež jsou pro pochopení podoby zákona podstatné. 1. vrcholný představitel instituce (ministr, předseda komory Parlamentu, předseda příslušného soudu, prezident NKÚ) má nejvyšší plat, prezident republiky má v tomto okruhu absolutně nejvyšší plat, 2. mezi platy různých funkcí je pevně nastavený poměr, 3. výše platů a náhrad je navázána na nějaký objektivní řídící ukazatel, což byl tehdy násobek základního platu v určité třídě zaměstnanců ústředních orgánů státní správy, jež upravuje vláda nařízením, změní-li se platy úředníků, automaticky se o stejné procento změní i plat ministra a všech ostatních ze zákonem vymezeného okruhu. Vzájemné relace zůstanou zachovány a náměstek už nikdy nebude mít vyšší plat než jeho šéf, 4. k funkcím náleží příslušné paušální náhrady za dopravu, pracovní oděv, telefon a další materiální výbavu obdobné povahy, jako u zaměstnanců (odlučné, cestovné, stravné, pracovní pomůcky, apod.), které jsou z povahy věci samozřejmě nezdaňované, náhrady jiného druhu má samozřejmě člen NKÚ, soudce, i poslanec, nejlevnější a nejjednodušší je zvolit paušály, neboť administrace dokládání, evidence a kontroly výdajů by mohla být dražší než samy náhrady, 5. za přesně měřitelné výdaje náleží též náhrada v prokázané výši, to se týkalo ubytování a odborných prací pro člena Parlamentu, 6. stát platí jednoho asistenta člena Parlamentu, 7. v době nemoci běží po určitou dobu plat, neboť vzhledem k nemožnosti vyjádřit pracovní dobu u těchto funkcí nelze nemocenskou vypočítat, 8. V Parlamentu jsou platově odlišeny jednotlivé funkce od místopředsedů výborů až po předsedu komory. Tento systém, a to slovo zdůrazňuji, vzešel z mnoha hodin porad, tříbení nejrůznějších názorů, z odborných prací Parlamentního institutu, který připravil rešerše o podobných evropských systémech a politického dohadování. Nikdy nezveřejním, co a od koho jsem si musel vyslechnout, když jsem poukazoval na to, že je třeba odstranit některé souběhy náhrad a že bychom některé věci měli udělat jinak. Jako perličku uvedu příhodu z tehdejší návštěvy české delegace ve Spolkovém sněmu v Bonnu, kde jsme na dotaz předsedkyně Süssmuthové, co teď hýbe naší sněmovnou, po pravdě uvedli, že zákon o našich platech. Nechala si vyložit zásady a řekla, že by něco podobného stálo v úvahu i zde. Ujistila nás, že u nich je to každoročně téma také. Věděli jsme, že mají komisi složenou z odborníků nejrůznějších oborů, kteří jednou ročně vydají dobrozdání, jaké by měly být plat a náhrady poslance. Názor komise má takovou váhu, že se zpravidla schválí. Řečí je prý kolem toho nepočítaně a plné noviny. K tomu půvabně dodala poté, co jsme řekli, že se nám Bonn a okolí líbí, že dodnes nechápe, proč jsme wir Dummköpfe schválili, že se přestěhujeme do Berlína. Je vám jistě jasné, jak to celé bylo obtížné a jak bylo těžké z toho vyrobit právní předpis, který by byl navíc průchodný. Právě proto se do zákona dostala některá právem kritizovaná ustanovení a některé záležitosti nebylo schůdné upravit lépe, jako například souběhy služebních aut a náhrad za cestovné, placení letecké dopravy, rodinní příslušníci jako asistenti, odborné práce pomocí spřízněných osob a možná i další. Byli jsme však přesvědčeni, že systém je správný a že je velmi dobré jej zavést a tehdy jsme věřili, že praxe povede k zlepšování. Dodnes tvrdím, že tento zákon například vedl k tomu, že se zastavil tehdejší katastrofální exodus soudců do advokacie a komerční sféry a pohyb se naopak obrátil, což lze dokázat. Pravicová vláda předlohu zamítla s poukazem na to, že není vhodná doba a jen půl roku před volbami potvrdila svou hrůzu z tohoto tématu. Zákon byl přijat obrovskou většinou. V Parlamentu však časem převládla nechutná zbabělost se tímto zákonem systematicky zabývat a spolu s tím i hloupý populismus, jež vedly k současnému stavu, kdy jsou zcela v rozporu se zdravým rozumem zdaněny paušální náhrady (a my vidíme, že na to „najednou“ přišli), byl změněn řídicí ukazatel a již není vázán na platy ve státní správě, což vedlo opět k nářku, že náměstci mají vyšší plat než ministr. Ale za to si vážení můžete sami. Vaše práce je zoufale nekvalifikovaná, přestože vám předchůdci vytvořili dokonalé materiální podmínky. Tvrdím, že jedním z argumentů pro tento nový systém bylo přesvědčení, že povede k parlamentní práci, jež bude odborně na výši. Jak jsme se mýlili. Ale o tom až příště, když jsem se už rozhodl veřejně psát o politice. Nebojte, odlehčím to.