Začátek velkolepý, dvojí pokračování půvabné a už je tu předprodej na další sezónu..................
20. ledna už po druhé Händelovo Stvoření, o němž již pod dojmem kouzla hlasu a vzhledu Simony Šaturové psáno koncem ledna a na podzim ještě přijde další, kde bude vévodit krása Marie Fajtové.
Druhým zastavením je komorní večer 12. března, mně již z Atria dobře známý koncert Shakespeare, sonety v hudbě. Jdu proto, že jde o jeden z nejlepších kombinovaných hudebně -literárních pořadů, jejž lze nyní na hudebních scénách vidět. Jde o otevřenou záležitost, neb sonetů je mnoho desítek a program lze tak spolu s ochotou skladatelů dotvářet a přeskupovat. My vidíme totéž jako v Atriu s doplněním k mé převeliké radosti jazzové vsuvky od nejkrásnější trumpetistky na světě Štěpánky Balcarové. Jako každý skladatel jde Štěpánka poděkovat hudebníkům a pozdravit diváky a oko mé uzří veliké bříško a usoudí, že trumpetisté jen tak nevyhynou.
Druhá Lucie Fulka Kopsová je dnes moc příjemně upravena a oblečena a působí radostným dojmem a její housle se také radují. A Tomáš Honěk jako správný kapelník hladí kytaru a podkresluje hudební linii. A občas zachytím od Lucie krásné houslové kadence a občas i kytara zaplaví České muzeum hudby krásou velikou. A zase musím bohužel říci, že ve skladbách laděných spíše jazzově je projev Markéty Foukalové přece jen výrazně méně přesvědčivý než Luciin. To je vždy osud neškolených hlasů. A přednes veršů v některých případech zajišťuje Jaromír Meduna. A všichni na sebe co chvíli mile koukají a nálada je božská. Řekl bych, že se logicky hudební doprovod a detaily provedení stále vyvíjejí a za pár let uslyšíme jiné znění a vybroušený diamant. A milá paní průvodkyně komorními koncerty už povila a bystře nás shání, abychom byli včas v sále.
Posledním dějstvím jarního navštívení řady PKF je 11. června v Českém muzeu hudby hobojový den. V sestavě z hráčů PKF a hostů mnoho známých tváří, ze Zemlinského kvarteta oba houslisté František Souček a Petr Střížek s nimiž se s radostí zdravím v baru. Na violu angažovali Radima Sedmidubského z Pavel Haass Quarteta. Hoboje Jana Brožková a Jan Souček a můj další známý violoncellista Ádorján Balázs, jak správně po uhersku psáno. Za cembalem sedí Olga Dlabačová a muziku s kontrabasem tvrdí Jan Prokop. Nejde tu o soubor naučený hrát ve stylu poučené interpretace, takže hrají klasicky, avšak ohromně zaujatě a skvěle frázují a rytmicky doslova perlí. Hoboj si přichází na své, neb se po něm chce vládnoucí projev a nakonec se ve Vivaldim sejdou oba. Přičemž Jana Brožková je tu za šéfa.
Začínají Bachovým Koncertem č. 8 d moll, pro cembalo, hoboj, smyčce a basso continuo, BWV 1059, (v úpravě Arnolda Mehla, který jej podstatně dle dochovaného Bachova devítitaktového začátku rekonstruoval), následuje Georg Friedrich Händel a jeho Koncert c moll pro hoboj, smyčce a basso continuo, který byl nalezen nedávno v Malmö a odborně identifikován jako Georgovo dílo. Nakonec musím říci, že mně se ten Händel líbil asi nejvíc a hoboj je tu přímo ďábelský.
Po přestávce, v níž má pro nás PKF víno a nealko dle výběru a oříšky s tyčinkami na rozloučenou se sezónou. Pak ozkoušíme, jak to pro hoboj uměl napsat další barokní velikán Telemann. Nutno přiznat, že se osvědčil nadmíru a už počáteční Adagio mě nadchlo a poté se pokračovalo svižně a optimisticky. Vždy optimistický a radostný Antonio Vivaldi přichází s Koncertem d moll pro dva hoboje, smyčce a basso continuo, RV 535. Kontrast mezi předcházejícími Němci a zrzavým Benátčanem je zřetelný. K jedné větě se vrátí i v přídavku a po celý koncert to s naší milou průvodkyní šije a poklepává nohou jako při jazzu. Chci jí udělat radost s označuji ji za jakousi naši hudební vrchní sestru. Říkám jí o zítřejší Markétě, ale miminko je ještě příliš malé.
