Někdy jen na netu, jako s posledním dílem oblíbených Trabantů, nebo pak i do kina, když omezení uvolněna.
O Malých ženách jsem už stručně psal, a ježto jsou stále v kinech, doporučuji je velmi, dokud na ně lze jít. Mezitím jsem ještě zašel a v kině Evald byl úplně sám poprvé v životě, na Maják s velkým očekáváním, jež se splnilo pouze, pokud jde o film noir. Černobílý film patřičně temný a depresivní, především proto, že obě hlavní postavy, strážce majáku v podání Willema Dafoea a jeho pomocníka Roberta Pattinsona, jsou záporné až běda. Z obou vyvře to nejhorší, co v nich je, a oba si nesou z minulosti těžké a černé vzpomínky. Tady nelze s některým sympatizovat. K tomu všemu mají občas vidiny a na ostrůvku s majákem se dějí tajuplné věci, které mohu být skutečné, nebo i jen v chorobných myslích. Jako film natočeno řemeslně skvěle (Oskar za kameru) a herecky prvotřídně zahráno, leč pocit na konci je nakyslý z té přemíry zla a násilí.
S očekáváním jsem šel na 1917, však víte, jak mě oslovuje Velká válka, o níž jsem napsal ten dlouhý seriál. Podstatnou linkou filmu jsou ohavnost a nevypočitatelnost té války předkládané na jedné epizodě z britské strany a jejích peripetiiích. Dva vojáci jsou posláni, aby předali rozkaz odloučené jednotce, že se útok ruší, neb je o německou past, která by znamenala zánik celé jednotky. Oba procházejí územím nikoho totálně zničeným dělostřelbou a setkávají se se všemi podobami smrti a zániku a jen náhodou unikají z různých pastí. Nakonec jeden umírá v hloupé potyčce se sestřeleným německým pilotem a zbývající převezme úkol a dramaticky se nakonec dostane k příslušnému veliteli a útok zastaví. Bratrovi padlého kamaráda ještě stačí předat jeho věci a smrtelně unaven klesá k odpočinku. Vlastně tu moc není souvislé vyprávění, je to jen průchod čirou hrůzou, kde musíte mít především štěstí a odvahu podepřenou správným úsudkem. Filmařsky zvládnuto perfektně, a pokud si řeknete, že něco takového, co zažívali vojáci na frontě, byste určitě nevydrželi a nechápete, jak někdo mohl, budete mít pravdu. Tohle opravdu není film pro holky.
Konečně se dostávám k hojně komentovanému českému dokumentu V síti. Jde nesporně o kvalitní a záslužnou práci dua Klusák, Chalupová. Film musí vyvolávat mnoho otázek, na něž nejsou snadné odpovědi a chvílemi i šokovat.
Mně osobně se dotkl z několika hledisek. Předně jsem se ptal sám sebe, jak bych se choval, maje dcerku ve věku, který zde vybrán jako vzorový, tj. 12 let. Mám dcerky dvě a obě tím věkem prošly v jiné době, ještě nemajíce virtuálního světa. Jakožto zastánce spíše liberální výchovy, avšak pozorného dohledu bych zřejmě volil komunikaci a otevřené probírání příslušných věcí. Ale hned si říkám, to říkáš teď, nenaraziv na dítě uzavřené a svéhlavé. Druhá otázka zněla, co bys dělal, kdybys zjistil že… Zase platí, že dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, těžko může říkat, co by dělal. A třetí otázka je dosti intimní: „Co bys dělal, kdybys chodil po síti a narazil na krásnou dvanáctku?“
Poslední souvisí s tím, že považuji dívčí a ženskou krásu za dar, který my muží dostáváme zdarma, přestože jsme nebyli tak hodní, abychom si dárky zasloužili. Volám s Robertem Merlem: „Má-li nějaký muž rád něžné pohlaví, má rád všechny ženy, přestože rozdílným způsobem a ať jsou jakéhokoli věku. S velkým potěšením pohlížím na patnáctileté děvčátko, aniž se k němu kdy přiblížím. A mohu nacházet jistý půvab a pocítit náklonnost k dámě, kterou by mnoho šlechticů pohrdlo, protože podle nich už není ve věku, kdy se žena líbí.“ Anebo jinde: „Často jsem si pomyslel, že jsem-li šťasten, že jsem muž, pak proto, že jsou na světě ženy. A musím dodat, že se denně obracím vášnivou děkovnou modlitbou k Pánu, říkaje, díky, můj Bože, že jsi stvořil Evu…“
To má za následek, že jsem z Týdeniku rozhlas vystřihl půvabnou fotku všech tří dvacetiletých dívenek, jež hrály v dokumentu ony dvanáctky, a když jedna z nich (Anežka) svolila s rozhovorem v DVTV, s radostí jsem ten rozhovor shlédl. Dívenky jako z růže květ, takže fotka jde pod nádhernou reklamu na klavíry Bechstein, kde podobné krásky kladou něžně ruce na klávesnici a vedle jsem zavěsil Renoirovy dvě dívky u klavíru téhož kouzla. A vlevo od nich je Audrey Hepburn.
Nejsilnější chvíle filmu nastává ve chvíli, kdy dívenka Anežka po špíně a hnusu narazí na obyčejného kluka, který si chce jen povídat a chová se slušně. Ona reaguje tak, že se jí z očí řinou slzy. Asi nečekala, že po tom všem vůbec existuje slušný kluk a to poznání ji dojalo. Nadchla mě scéna, kdy jedna z nich na schůzce s jedním z mužů v kavárně ve Veletržním paláci (mimochodem Národní galerie jim neprodloužila nájem a my návštěvníci jsme bez šikovné kavárny, kde bylo možno čekat na dívky, jež s námi chtěly jít na výstavu) ostře odmítne jeho vydírání a vyleje mu džus do obličeje.
A ten poslední pocit je, že mám ohromnou zlost na ty, kteří se chovají k dívkám a určitě i k ženám tak, jako mnozí z toho dokumentu. Jaký div, na silnicích jich potkám desítky. Mimochodem, snad to mohu říci, v souladu s výše vyřčeným Merleho vyznáním se mi dívka Anežka líbila nejvíc.
