Úvodním koncertem roku je jako obvykle ten Novoroční. Mohl bych se také dívat na televizní přenos, ale nic mi nenahradí osobní kontakt a slavnostní atmosféru.
Letos vsadili na domácí hvězdy a udělali dobře. Ony totiž jsou přes své mládí skutečnými osobnostmi a čeká je zářivá mezinárodní budoucnost. Jen pohleďte sami: Historicky nejmladší koncertní mistr ČF Josef Špaček (1986) je dnes v roli dramaturga i hrajícího dirigenta. Jeho kolega a občas hostující koncertní mistr Jan Mráček (1991) sólovým houslistou. A tenorista Petr Nekoranec (1992), vítěz mnoha soutěží a první český účastník programu Lindemannovy nadace pro talentované pěvkyně a pěvce při Met a člen opery ve Stuttgartu.
Program pestrý, přitažlivý a výborně poskládaný a provedený s nadšením a mladistvým elánem a na úrovni, s níž by obstáli kdekoli na světě. A všichni pánově vzorně oblečeni do fraků s bílými náprsenkami a motýlky. Já mám umyté uši.
Náladičku vždy navodí ohraná sice, ale radostná a jiskřivá předehra k Figarovce. Petr vhodně přidá Ferrandovu árii z Cosi fan tutte. Nato Jan ukáže, jak s citem pojmout jednu z nejkrásnějších houslových skladeb, Beethovenovu Romanci F dur, nato Petrova chvíle ve dvou Ernestových áriích z Donizettiho Dona Pasquale. S růží v ruce a dvěma kytarami v milostném Com’e gentil a s Janovými houslemi, jež mu dávají druhý hlas v Tornami a dir. Hned jsme v Itálii a držíme palce, aby tu krásnou Norinu nechal postarší Don Pasquale být a mohli si podat ruce s Ernestem.
Nato zářivý a mistrovsky a s úsměvem Janem zahraný houslový kousek Antonia Bazziniho La ronde des lutins, fantastické scherzo pro housle a orchestr. A už z něho jen leje. Teď školní árie pro lyrické tenory Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky bezchybně a s patřičným důrazem na jak jsem nešťastný a k ničemu a Adina mě nechce.
Správně a logicky navazuje další milovník, tentokrát sebevědomý a nakonec úspěšný, jak Rossini uvádí ve svém Lazebníku sevillském. Hrabě Almaviva přestrojen co chudý student Lindoro za pomoci najatého kytaristy pod okénkem zpívá v kavatině Ecco ridente in cielo o své lásce.
Už nezpívá, jak po pár letech začne svou ženu zanedbávat a svádět její komornou. To sem ale nepatří, to je ta opera, z níž se dnes hrála předehra. Prvou část koncertu uzavře spěšný vlak v podobě 4. věty z Bizetovy Symfonie C dur napsané sedmnáctiletým skladatelem v roce 1855 a objevené až v roce 1933. Přestávka a nálada božská.
Druhou část otevřou Italskou serenádou Hugo Wolfa, jež zní v podání dnešního komorního obsazení vídeňsky přívětivě a kavárensky. Nečekaným objevem je téměř neznámá árie La mia letizia infondere z téměř nehrané Verdiho opery Lombarďané na první křižácké výpravě. Typisch Verdi, řekl bych.
Zpět do Vídně a Korngoldův Taneček ve starém stylu pro orchestr. Je znát, že tento brněnský rodák měl talent pro lehčí múzu a uniknuv před nacisty do USA sklidil Oskara za hudbu k Robinu Hoodovi. Jeho otec Julius byl významným hudebním kritikem a patřil k těm několika, kteří hodnotili Mahlera jako skladatele a dirigenta objektivně a s uznáním.
Jako kdybychom se skutečně ocitli ve Vídni, potvrdí árie z dobově úspěšné opery Královna ze Sáby Karla Goldmarka. Z Vídně se sice dostaneme autorem, nikoli však charakterem hudby, neb Čajkovského slavný Valčík-scherzo pro housle a orchestr klidně může být myšlen jako pocta rodnému městu toho tance. A Honza se rozloučí ve velkém stylu a vítězně a je provázen aklamací.
Z vídeňské nálady nás vyprostí další známá árie tentokrát operetní Mes amis ecoutez l’histoire z Postilióna z Lonjumeau Alphonse Adama. K ní Petr usedne na okraj pódia přímo přede mě s knížkou a zazpívá to půvabně a vtipně. Přídavkem je další slavná árie začínající stejnými slovy Mes amis z Donizettiho Dcery pluku, což je mistrovský kousek naplněný několika vysokými C, v němž exceluje známý hlasový ekvilibrista Juan Diego Flórez. Petr všechna zvládne bezchybně.
