Noc kostelů 2014

Letos nadchází 23. května. Lákám Evičku, jež před dvěma lety němě zírala na historii a interiér kostela sv. Petra na Poříčí, strohou prázdnotu někdejšího sv. Klimenta, nyní protestantské modlitebny, kde tak krásně zní hudba nerušena akustickými překážkami a nádheru a velikost sv. Jakuba. Loni pak nic nestíhajíc potulovala se mezi sv. Haštalem a Havlem a neužila si to. Za to já ale nemůžu.

Rovněž letos vynechala, jsouc patrně zaměstnána nějakými meditacemi, anebo šla jednoduše zaklukama, což dáma zpravidla nezveřejňuje. Uvolnily se mi tím ruce, klidně mohu jít do nějakého kostela, kde je koncert, což je událost, kterou Evička nevyhledává. Protentokrát volím Vinohrady, kam mám pohodlnou dopravu a odkud se mohu snadno přesunout třeba ke sv. Štěpánovi, který uvnitř ještě neznám, anebo k Nejsvětějšímu srdci Páně na Jiřák, který sice znám, ale hraje se tu a v kryptě a na kúru jsem ještě nebyl. Z toho jasně vidíte, že jsem zahájil v 18 hodin u sv. Ludmily na Míráku. Za časů samostatných Královských Vinohrad to bylo náměstí Purkyňovo a v době výstavby kostela se zde kolem ještě oralo a sklízelo obilí. Na obrovských parcelách směrem k severu, kde je dnes divadlo, byly rozsáhlé zahrady. Město Královské Vinohrady nemělo tehdy svůj kostel a lidé docházeli za duchovními statky do Vršovic a také do školních kaplí. Předkové pojali úkol vybudovat základní stavbu tehdejší občanské vybavenosti velkoryse a nutno o nich hovořit s uznáním, výška klenby je jen o 3 metry menší než ve Vítu, obě věže jsou stejně vysoké jako nedávno dokončená rozhledna na Petříně. Autor projektu Josef Mocker zde zaslouží vysokou známku na rozdíl od mnohdy sporných rekonstrukcí a renovací gotických staveb, počínaje Karlštejnem natolik zmršeným, že jej UNESCO pro nepůvodnost nemohlo zařadit na seznam světového dědictví. Leč generace na něj koukají v posvátném nadšení, neb je tak půvabný. Ale to je Neuschwanstein také a nechal ho postavit blázen. Jak uvidíme později, i u nás naštěstí stavěl jeden blázen. Zase trochu mimo, jak je u mě zvykem. Sednu si do třetí lavice, abych měl blízko přednášejícího i hudbu. Pán, který drží úvodní slovo, sice ví, o čem hovořit, ale někdo by mu měl poradit, že by měl své řeči dát nějakou strukturu a rozhodně neskákat od klenby k obrazu vlevo a od církevního provozu ke generaci Národního divadla. Měl by si též prostudovat, co to je beuronské hnutí. Občas nám klade otázky podle systému: Víte, co se tehdy stalo…? Například na „Co myslíte, že tu kolem bylo, když se začalo stavět?“ „Normální pole,“ na to já a ono vole, jež se přímo dere do úst, raději spolknu. Když je přisvědčeno, ohlédnou se dvě pěkné holčiny a jedna pohledná paní sedící vedle podivného plešatce přede mnou, aby viděly, kdo je ten chytrý chlapec. Zajímavé je, že chlapy to nezajímá. A ta hezká černovláska sedící vedle mě se ani nepohne. Za chvíli padne otázka na připojení Vinohrad k Praze. „1922“ volám a opět sklízím body. Při další kvízové otázce už mlčím, neb ta, jež je kolem nejhezčí, stejně nezabere. Na tomto poli tedy tradiční nezdar. Pomalu si zvykám. V 19 hodin nastoupí na plac seskupení, jež si říká Alla Breve a ať nyní hledám, jak hledám, nemohu to přeložit, alla značí celou řadu předložek jako u, v, do, na, při a za a breve znamená krátký, stručný, amulet, škapulíř, dvoutaktová nota a papežský list. Slovních vazeb alla plus slovo je spousta, příkladmo: alla buon'ora (konečně), alla buona (prostě, podomácku), alla cacciatora (po myslivecku, na divoko), alla campagnola (po venkovsku), alla cieca (naslepo), alla fonda (zakotvený), alla meglio (jakžtaž), alla moda (podle módy). Hudebně mi z toho vychází dvoutaktně, anebo pokrátku. Musím použít mejlíku a dotázat se samotných dam. Pošlu jim tohle povídání, a protože je za chvilku hodlám chválit, určitě budou ve stavu milostivém a ukojí mou zvědavost. Dostáváme program, kde je převaha skladeb z období renesance a dílka a úryvky barokní včetně Bacha a Michny z Otradovic i věci pozdější. Zejména nejstarší hudba v jejich podání je půvabná a zní velmi příjemně. Chviličku trvá, než se rozjedou a pak už střídají perličku za perličkou. Mně se v souladu s mou oblibou staré anglické hudby velice líbily renesanční a barokní písně a skladbičky z této oblasti. Nejvyšší ocenění jsem si poznamenal u skladby z 16. století „O Lord, the Maker Of All Things“. Našel jsem to ve dvojici: https://www.youtube.com/watch?v=26aXwhb8cSI. Též jsem byl nadšen ze starofrancouzské písně „Tant que vivrai“: https://www.youtube.com/watch?v=Zns8NaKpsUo. A „The Dark Is My Delight“ to korunovala: https://www.youtube.com/watch?v=dFFAzMAspAk. Uzavřeli jsme skladbičkou „Godesses“ od anglického mistra ze 17. století. Nejsem si zcela jist, zda je to ono, neb chybí bližší identifikace, ale stejně je to pěkné: https://www.youtube.com/watch?v=tcKUGVa_K04. No tomu říkám noc kostelů, má se hrát a zpívat a lidé mají být usměvaví a zvědaví. A kluci se mají snažit seznámit s holčinami jako za starých časů, kdy jen v neděli v kostele bylo možno obhlížet budoucí nevěsty a zeptat se jich, kteréže okénko vede k nim do světničky. Mně se na tomto poli sice nevedlo, ale i tak to bylo skvělé. Možná právě proto. A na Alla Breve někdy ještě zajdu a o desce pouvažuji. Též paní ředitelce v Atriu je doporučím. Po této krmi se rozhodnu jíti k sv. Štěpánu, leč ouha, zde nic není a zhasnuto. To je přesně ono, nejsem připraven a nemám plán jako prezident Beneš. A katolíci zkásnou tučné restituce z krve a potu národa ateistů a pak nechají kostely zhasnuté a zavřené. Tak tedy dolů na Áčko a pohodlně na Jiřák. Kostel mého dětství je vždy atraktivním cílem. O deváté má hrát skupina Let’s Go gospely, jak uvedeno v katalogu, který si zde už vezmu. To bych se dost divil. Samozřejmě si pletou gospel a spirituál. Atraktivním členem skupiny čtyř mužů a jedné dámy je Lee Andrew Davison, jehož znám už z Atria loni, kdy jeho málo důrazný projev překrývala doprovodná skupina, nikterak mě nenadchl a dámy v Atriu pravily, že na mě ihned poznaly mou nespokojenost. Tady v kostele je to jinak. Lee Andrewa nic neruší a ukazuje se, že zpívá pěkně a zněle a všechny členy skupiny převyšuje. Také mladá dáma zpívá pěkně, ale ostatní pánové jsou jen průměrní. Tím nijak nežehrám, leč za vystoupením z Ludmily zaostali o délku lodě. I tak je mi příjemno a slezu do krypty, která je neopakovatelným architektonickým Plečnikovým skvostem. V rámci zdravého pohybu též vylezu na kúr k varhanám a z výšky konstatuji, že ten Plečnik, dle vyjádření Karla Teigeho „je ale vůl“, leč kéž by takových volů bylo více a kéž by se podařilo ten úžasný kostel, který nemá ve světě rovna, zapsat na seznam UNESCO spolu s celým Plečnikovým dílem u nás i v rodném Slovinsku. Venku ještě zastihnu troubení z plošiny vedle věže, které bych doporučil opakovat každý večer. Ještě přemýšlím, zda se nevydat do centra, ale hudební produkce už nikde nestihnu a jen koukat mě teď v noci nebere. Domů na pivo a ještě jednu whisky na zdraví včera 105 letého Sira Nicholase Wintona.