Na jaře ještě třikrát s Collegiem Marianem jubilujícím

Stejně jako já slavím dvacáté jubileum svého usídlení na Černém Mostě, i mé milé Collegium Marianum vzniklo v té době, a to přesně 7. května. A mé autíčko stále mi peníze z kapsy tahající, oslavilo své dvacáté jubileum již loni.

 Vzniku CM jsem si tehdy nepovšiml, neb neduly trouby andělské, ani nechodily městem průvody v barokních kostýmech a maskách vedeny spanilou a urostlou pištkou Janou Semerádovou, jejíž příchod na pódium je sám o sobě ducha povznášející událostí. Trojí dnešní povídání vyčerpává zbývající dva jarní koncerty Barokních podvečerů, neb ten první z 20. února jsem již esejisticky pojednal o pár dnů později, jsa mocně pohnut krásou, jíž se nám dostalo, a k těm dvěma se dnes přidává hostování souboru v koncertní řadě FOK.

   28. března jsme s Honzou v Zrcadlové kapli Klementina a program je výhradně vokální za doprovodu pódiových varhan, s jedinou výjimkou, Frobergerovu toccatu zahraje Sebastian Knebel na zdejší varhany. Po Scheidtově Psalmu sub communione: Jesus Christus, unser Heiland z roku 1624 přichází hlavní číslo dne Janovy pašije Heinricha Schütze (1585-1672), skladba věštící již, co ještě může později přijít. Dnes zvolena původní, hudebně prostší a úspornější varianta a text z Lutherova překladu bible. Dle mého ku prospěchu věci, neb některé „úpravy“ pašije posouvají výrazem mimo dobu vzniku. Ono později, tj. Bachovy Janovy pašije uslyšíme 6. dubna v podání Velkého C. Dnešní program z předbachovského období doplňuje ještě Scheidtovo moteto vložené před Ježíšův skon v pašijích, a poté Frobergerova již zmíněná Toccata VI in G a dnešní hlavní postava Schütz program uzavře motetem Unser Herr Jesus Christus in der Nacht, da er verraten ward.

  18. dubna u sv. Šimona a Judy ve službách FOK sedíme netypicky na levém okraji první řady a uděláme z toho přednost, neb vidíme orchestr z jiného úhlu a slyšíme jej jinak. Hlavně si užijeme hobojistek, těch napodobitelek lidských hlasů, a flétny a odnaproti jde zvučný sound clarin. Sólový zpěv dnes obstarají sopranistka Kristen Witmer, altistka Markéta Cukrová, tenorista Václav Čížek a basista Tomáš Král a další čtyři členové Capelly Mariany obstarají chór.

   Program je vyloženě velikonoční, však se bude hrát a zpívat Bachovo moteto Jesu, der du meine seele, BWV 78, a pak slavné Velikonoční oratorium BWV 249. Jana Semerádová má úchvatné zlatočerné šaty s kosočtverci a pruhy a dnešní soutěž elegance jasně vyhrává.

   V úvodním motetu se předvede basista dle svého jména královsky. Občas flétna nedá zapomenout na jarní ptactvo a závěrečný chorál zní patřičně důstojně a hrdě. Oratorium začíná takořka francouzsky hravě a hoboje s fagotem se ukazují. Recitativ má neobyčejný půvab a začne zase hobojem a Jana Semerádová předstoupí a počne dirigovat. Nato ukáže Kristen citlivý a jasný hlas a s citem za doprovodu kouzelné flétny se obrací k duši. Po tenorové árii a recitativu altistka uvedená vřelým hobojem sebejistě vyzývá vzkříšeného Ježíše k příchodu a po radostném recitativu chvála Pána a překonání ďábla, neb lev z Judy vítězně přichází. Dnes jsme blízko Anežky a velikonoční náladu podpoříme polotmavým rakovnickým.  

   26. dubna koncert jménem Zpívající zeměpis v Břevnovském klášteře a v hlavní roli Georg Philipp Telemann (1681-1767), ten neúnavný hamburský stroj na hudbu, jenž provždy zůstane zřejmě nejplodnějším skladatelem v dějinách. Některé prameny uvádějí přes 5 tisíc děl, což je více než čtyřnásobek děl J. S. Bacha a skoro devítinásobek Mozartových. Pozoruhodným faktem je, že se nezachoval téměř žádný původní rukopis a celé to bohatství je jen v opisech.

   Ale když se zamyslíte nad tím, jaká tehdy byla ochrana autorských práv a jak se zpravidla dědicové řádně nepostarali o otcův odkaz, viz Bachovi synové, těžko se podivovat. Jen to vše podporuje názor, že možná nesmírné množství hudby ještě práchniví v policích archivů, starých knihoven a depozitářů. Však také zásluhou CM už leccos objeveno. Pohleďte třeba na Bacha, v poslední době se objevila čtyři jeho neznámá díla. U Telemanna to bude podobné.

  Vhodné naladění mi zajistí tmavé klášterní pivo v restauraci, již tu provozují a ono skvělé pivo vaří zdejší benediktini.

   Onen nebarokní název koncertu je vzat z programu. Musím potvrdit, že oba jsme tím nápadem potěšeni a chválíme jej. Jejho autorkou je dle programu první houslistka Lenka Torgersen. Program zahajuje hudebně Ouvertura a suita Les Nations, TWV 55:5B, kteréžto jméno získala až novodobě.

   Hudebně se v ní mluví o cestování, jednotlivé části po Ouvertuře a dvou menuetech se nazývají Les Turcs (Turci), Les Siusses (Švýcaři), Les Moscovites (Moskovité, Rusové), Les Portugals (Portugalci), Les Boiteux (Kulhající), Les Coureurs (Uprchlíci, Běženci). Mezi hudebními úseky čte Josef Hervert jako postava Peršana přibyvšího do Evropy a zírajícího kol sebe na ty podivnosti z Montesquieua krátké eseje o těchto národech. Jsou výstižné a vtipné, zejména nás rozveselí, jak veliký osvícenec viděl Rusy. A k oněm Portugalcům nutno poznamenat, že se textem jen mihnou, ale kritika směřuje hlavně k jejich španělským sousedům, jimž vytýká zaostalost a nedostatečnou péči o krajinu.

   Následuje Concerto Polonaise, TWV 43:G7, zprvu sladké mámení, poté horečný spěch, pomalý téměř pohřební pochod a na závěr radost, jak se nám ten polský pohřeb podařil. V té době vrcholí polská státoprávní krize a zanedlouho ten stát zanikne, byv rozkrájen a pozřen Rusy, Prusy a Rakušany.

   Po přestávce jde celá sbírka hudebních upomínek na země a národy. Od Perpetua mobile, přes Hanaquoise (hanácké motivy), Uhry, Mexičany, Poláky, až po Afriku. Montesquieu ústy Peršanovými dochází k závěru, že Evropané za sebou zanechávají ve světě pustotu a prázdnotu a myslí tím hlavně Španěly a Portugalce. O Francouzích, či Britech, ni slova. Zvuky hudby různých národů se objevují též v závěrečné Ouverture E dur, TWV 55:E1, již tvoří soubor tanců a kde mi nádherně zní barokní kytara, již Jan Krejča vyměnil za teorbu.  

   V první řadě sedí známá tvář a na konci se jdu přesvědčit, že to je opravdu Daniela Drtinová z DVTV, již znám z dřívějška, kdy ještě pracovala v ČT. Musím se trochu připomenout, ale zřetelně to setkání není nemilé. Povzbudivě ji ujistím, že její interview občas sleduji a pochválím ji za ně. A je tu také hezká fotografka Petra Hajská, již vždy rád vidím.

   Skvělou náladu zapijeme s Honzou opět oním benediktinským potěšením. K oslavám je dobrý každý důvod, prohlašuji tedy 7. května dnem Collegia Mariana a vyzývám každého, aby v ten den věnoval čas staré hudbě a konzumaci vhodných nápojů, nejlépe v nějaké zahradní hospůdce. Letos to nevyšlo, neb v důsledku globálního oteplování je zase hnusná zima. Single malt whisky na počest CM je tedy nalita na dva prsty doma a na přehrávači Jiránek a pak tam půjde ještě Gloria se Simonou Šaturovou.