Houslistka SOČR a studentka HAMU Pavla Mazancová (1995) ukázala na svém magisterském koncertu, že si ji máme pamatovat. Pro její moc pěknou hru i půvabný zjev a chování.
Svého bývalého švagra, jenž tu pracuje ve funkci jakéhosi kulisáka, poprosím, aby nám mnou připravenými a již jednou na Novoměstské radnici osvědčenými osmerkami s písmenem R, obsadil čtyři místa v první řadě, což k mé radosti spolehlivě klapne. Přicházejí Vladimír Čepelák, Honza Vacek, jenž přivádí paní, s níž jsme se seznámili na Radůze. Ostatní přihlášení ku své škodě mají jiné úkoly.
Pavlu budou doprovázet zřejmě spolužáci z různých ročníků a možná i jedna pedagožka na klavír. Doprovod je bohatý, neb si zahraje v triu s cembalem a violoncellem, s klavírem, varhanami a malým smyčcovým souborem ze dvou dalších houslí, violy, violoncella a kontrabasu.
Od toho se odvíjí velmi pestrý a zajímavý program, v němž budou technické i herní schopnosti prověřeny dostatečně. Sami za chvíli uvidíte, že na programu hudba barokní, klasicistní a romantická a nakonec moderní z 20. století. Zřejmě je to plán, jak prověřit univerzalitu studentčinu a její výraz v hudbě rozličných období.
Předně však musím uspokojit touhu mých spanilých čtenářek po tom, co ta naše dívka měla na sobě a jak jí to slušelo. Když jsem to jednou opomenul, pravila jedna: „Prostě chlap, ničeho si nevšimne!“ Černá krajková blůzka a dlouhá užší sukně z lesklé hedvábí připomínající látky barvy zlato okrové. K tomu nutno dodat, že pozadí sálu Martinů je světle okrové stejně jako podlaha pódia a že dívka takto oděná se v interiéru vyjímá po výtvarné stránce navýsost vhodně. K tomu má střevíčky černé a vlasy hnědé, vlnité a černá očka jako trnky. Zatraceně hezká holka.
Zajímavý je už začátek, neb se důsledně jde v čase od nejstarší hudby k nejnovější. Nezačíná se tedy Mozartem, jehož hudební přívětivost bývá k zahajování vhodná. Jako první skladba zazní Sonáta d moll, op. 5, č. 12 Arcangela Corelliho (1653-1713), což je pro mě jeden z nejmilejších barokních Italů, jehož houslové skladby doslova září a nedají hráči na chvíli vydechnout a posluchače přitahují a nutí ho soustředit se. Sonáta je nejen technicky náročná, ale je třeba ji hrát patřičně emotivně a já jsem nadšen z toho, když vidím na Pavlině tváři občasný úsměv, který svědčí o tom nejdůležitějším, že se raduje, jak se jí hra daří a hudba se jí líbí. Tohle v hudbě nutně potřebuji a to není už v páté řadě znát. Pro zvídavé zde v podání loňského stoletého jubilanta: https://www.youtube.com/watch?v=XS-Nqzprais.
Po barokní rozcvičce tedy přichází dvouvětá Sonáta pro housle a klavír G dur č. 18, KV 301, Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791). Od prvního tónu příjemná nálada a já mám pocit, že to musel psát pro nějakou mladou houslistku, neb Pavla se v skladbě pohybuje se samozřejmostí a radostně, což jí v první větě vynáší osmičku a druhé Allegretto dokonce devítku. Já myslím, že přijde vhod má oblíbená Hilary, na niž hned běžím, když se tu objeví: https://www.youtube.com/watch?v=x7xPIyePmNk&start_radio=1&list=RDx7xPIyePmNk
V následující Dvořákově Romanci f moll, op. 11 nahrazují orchestr varhany, jak to občas známe od Francouzů. Pavla pojednou stojí sama uprostřed ohromného pódia a vypadá tam trochu chudinka opuštěná, leč jsou tam s ní housle a hudba a ona se netváří ani trochu opuštěně, nýbrž spíš radostně. Tohle je skladba velmi dvořákovsky vlídná a melodický poklad. Pavla ji zahraje s citem a elegancí a varhanice se také činí. Jistě přijde vhod si skladbu připomenout s největším houslistou 20. století, Isaacem Sternem: https://www.youtube.com/watch?v=Ev2ggbakfGw.
Další radostí je zařazení přestávky, abychom mohli ve zdejším baru občerstvit ducha vínem a nezbytnými intelektuálními kydy.
Nad programem druhé půle vrtí kolegové hlavou, neb mají kdesi vzadu v mozku maličkou předpojatost vůči moderní hudbě. Avšak všichni jsme zvědaví. Už první skladba Koncert pro housle a smyčcový orchestr Alexandra Grigorjeviče Arutiuniana (1920-1993) nesmírně překvapí a nadchne a já vzpomenu na Martinů a na skvělou desku Daniela Hopea Spheres s výtečnými skladbami 20. století a úvodním Bachem pro srovnání. V první větě má Pavla pocit, že musí svá trnková očka házet po violoncellistovi a ve druhé větě virtuózně zaútočit a ve třetí plné krásy jakoby přiblížit vůni staré křesťanské země, aby v té poslední předvedla, že se toho hodně naučila. V obecenstvu propukne nadšení. Hle, zde nalezeno: https://www.youtube.com/watch?v=8vn_ETGzo6Q.
A poslední kousek je Variace na cikánské melodie známého klavíristy Adama Skoumala (1969). Výtečná a strhující skladba s cikánskými motivy a rytmy a ďábelskými tartiniovskými trylky. Děvče vyloženě září a je na něm znát radost, že se večer vydařil a dobře mu to hrálo. A zde to dokonce máte i s autorem u klavíru: https://www.youtube.com/watch?v=nr30dMgacrY.
A protože jsme byli hodní, dostaneme bez dlouhých okolků jako přídavek výňatek ze skladby Palladio od Carla Jenkinse.
Chvíle děkování a skromného klanění a radostného dívčího obličejíku, avšak k mému překvapení se nikdo z přihlížejících, kde bych očekával členy rodiny a spolužáky a příchozí nemá k předání kytky a já se svou lahvičkou medoviny situaci zachraňuji a chválím a děkuji a dostanu úsměv, pro jaký stojí za to žít. Další dívka, jež mě přiměje ihned napsat esej.
Mazancová, dejte sem index, píšu Vám výtečně.
A Pavlu doporučím do Atria, pokud mi k tomu dá souhlas. Atmosféra koncertů s mladými lidmi něco přes dvacet v čele s půvabnou dívkou je to nejlepší, co lze v hudbě zažít.
Vše jsme zakončili U Kocoura stylovým nářezem, hermelínem a tlačenkou a pivem, mocně si dnešní večer chválivše a dobré dýško v tom rozpoložení dávavše.
