Mozek je mocný čaroděj

Zde je po deseti letech trocha vzpomínek na tu událost a pár jiných drobností. Přeji každému tolik štěstí, jako jsem měl já.

   Ve dnech desátého výročí mé události se selháním srdce a CMP se konečně dostávám k vyprávění, co se odehrávalo v mé hlavě v oněch dnech, kdy mě Nemocnice Na Homolce ze všech nejlepší (toť vzpomínka na Ephraima Kishona, který to však používá pro svou manželku a patrně se mu to osvědčilo, soudě podle toho, že se to objevuje ve všech jeho knihách. No, kdyby se to nelíbilo paní Kishonové, přečetli bychom si to jen v té prvé). Už zase ten mozek žvaní, ostatně, jak uslyšíte, dokáže daleko víc.

   Po dopravení do nemocnice jsem v bezvědomí a poté mě drží po jistou dobu v umělém spánku a projdu z ARO na JIP. Řekli byste, že nemohu nic vidět, ale ukáže se, že zřejmě vůbec netušíme, že se ten filuta mozek zařídí po svém. Jak říkají rabíni: „Všechno je jinak.“

   Nemohu už přesně určit, čím má virtuální realita začala, ale to asi není podstatné. Snění probíhalo v několika dějových liniích. Jedna se týkala nemocničního prostředí, druhá příšerného akčního horroru a třetí různých vnějších okolností. První příhoda. Jsem v jakési budově, která se podobá venkovské prodejně Jednoty a má velké průhledné skleněné stěny, což je rysem všech prostor, v nichž se pohybuji. Právě jsem si koupil obrovskou sadu nádobí, které je smaltované a v krabicích s černobílým potiskem vzor 60. léta. Mám radost, protože jsem si vyřešil nedostatek nádobí a po téhle sadě jsem toužil. Pěkná blbost, co bych s tím dělal.

   Pak si uvědomím, že jsem zatím z nějakého důvodu v nemocnici v Kokoříně, což koresponduje a mou prací na knize Historie a současnost podnikání na Mělnicku a Kralupsku. Přijel jsem autem a to stojí na placeném parkovišti, kde běží čas a peníze a hrozí odtah. Ale z nějakého důvodu to nemohu vyřešit. V pokoji, kde ležím, je televize a půjčí mi molitanový míček, uvnitř kterého je ovladač, který moc nefunguje, přestože ho mačkám ostošest. Asi baterky, říkám si. Zajímavé je, že to občas zmáčknu a spustí se televizor.

   A tu pojednou jakýsi vzkaz od mafiánů z Ukrajiny, nevím, kde jsem k nim přišel, že prý máme zaplatit dluhy. A ten vzkaz je přibitý na dveřích po způsobu Lutherově (údajně). Děti, které to měly zařídit, to neudělají a mafiáni je naházejí do jakéhosi zařízení, které se nachází zde v nemocnici a podobá se korečkovému rypadlu. Usuzuji, že je po nich, a jsem v hrozném stavu, neb si to kladu za vinu. Musím to nějak sdělit policii, a ještě předtím si to pořádně prohlédnu. To zařízení najdu v suterénu pod garážemi, ale personál v nemocnici s tím nechce nic mít. Mafiáni jsou tady a já se pokouším utéci velkým výtahem a schovám se v posteli.

   Tu si vzpomenu, že jsem někde četl, jak se má bránit člověk v nemohoucím stavu. Zajímavé, že nějak vím, že mám nepohyblivou levou ruku. Ten návod říkal, že máme použít nohy, neb mají daleko silnější svaly než ruce. Hlavně však je třeba čelit útoku nožem. Ten bývá nejčastěji veden na hrdlo. Nejúčinnější je mít kovovou tyč a držet ji křížem před krkem a v příhodné chvíli jí máznout šupáka po kebuli. Jmu se tedy shánět ocelovou trubku, ale nic tu není. Aspoň se uvolním od těch trubiček a drátů, na které jsem napojen, a brání mi v obraně. Sestře si o trubku říkat nebudu, stejně by tomu nerozuměla.

   Co bych taky chtěl od takové venkovské nemocnice. Auto ti odtáhnou, děti ti zabijí, gangstery sem pustí, ovladač jim nefunguje a trubku abys pohledal. A pak najednou probuzení a už vůbec žádné halucinace. Jen trochu podivení, co se opravdu stalo a co byl jen výplod mozku, který patrně zpracovává i to, co si ostatní myslí, že ve stavu umělého spánku nelze spatřit.

   Tak si tedy řekněme, jaká je realita. Samozřejmě si mě tu projeli na CT. Až při kontrolním CT o rok později jsem zjistil, že otáčející se kruh s rentgeny nápadně připomíná kolo korečkového rypadla. A interiér nemocnice se vyznačuje velkými prosklenými příčkami a personál má dokonalý přehled. Televizory jsou v každém pokoji a ruku lze cvičit molitanovým míčkem. Jen to nové nádobí ze 60. let přičítám tomu, že se můj mozek zajížděl na další obrazy.

   Všude různé sondy s trubičkami a díra do průdušnice se rychle zahojí, takže už můžu mluvit a tedy i říci, že jsem vykakanej a přijde hezká ukrajinská sestřička s plenkami a bude mytí a balení. Předtím jsem ukazoval palcem v ta místa a hučel, někdy méně úspěšně. Už mi pravou ruku nepřiváží, neb jsem pochopil, že ty trubičky a dráty jsou jako ostatně vše ostatní, pro mé dobro. Nejvíc ty ukrajinské sestřičky.

   A úžasný angolský sanitář Antonio, jenž měl neobyčejnou schopnost vydávat teplo jako africké slunce a budit neochvějnou důvěru. U něho jsem pochopil, co to znamená, že je někdo teplej. On sem přišel studovat strojárnu a upadl do hlubokých očí nějaké dívčiny (ach ty Češky), a bylo z toho dítě a jeho matka jednoho dne od nich odešla. Studia musel nechat a jít vydělávat a postarat se (ach ti otcové). Teď je tady a já mám z toho radost a chovám ho v úctě. Nebožka maminka tehdy pravila nekorektně, že nejlepší byl ten negr. Jo když čtete a synkovi doporučujete Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, obohatí vám to slovní zásobu. 

   K tomu všemu ještě dodám, že ohromnou radost mi udělaly mé dívenky zarámovanou koláží rodinných fotek s nápisem „Máme tě rádi“ (visí mi dodnes nad postelí co svatý obrázek) a že návštěvy všech byly mi mocnou vzpruhou. Antonio, který po dcerušce Tereze, jež mi tu nechala svou pěkně aranžovanou fotku, pokukoval, mi pozvedal sebevědomí a přispíval k zlepšení stavu tím, že mě neustále nazýval velkým bojovnykem, což Afričan říká někomu, kdo holýma rukama zabil lva. Nezlobte se na jeho občasnou nesprávnou výslovnost, však i takové hvězdy jako Renée Fleming zpívají Mesíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidý. Přestože ji v české výslovnosti trénuje Veronika Firkušná, dcera velkého klavírního otce.

   A to ještě netuším, že za pět let téměř přesně od těch událostí upadnu do hlubokých očí Markéty Janouškové (ach ty houslistky), avšak po té Antoniově zkušenosti nic dalšího nerozjíždím, přestože mě ta dívenka tituluje „Nejmilejší pane Mandelíku“. A že si najdu životní radost v hudbě a že mi nejkrásnější sopranistka světa Maří Fajtová věnuje svůj obrázek zvaný mezi znalci Dáma s hadem a signuje ho: „Ať se daří, přeje Maří.“ A že mě celá řada lidí v orchestrech a komorních tělesech zdraví a dělají mi tak radost převelikou.

   To jsem se dožil věcí. Už mu, dědkovi, nestačí ukrajinské sestřičky, už míří výš. Ale nebojte, stejně jako Jan Burian prohlašuji: „Již nelovím!“ A teď tu po deseti letech sedím s Vámi a jsem zdravý (až na tu levou ruku a nešikovnou nohu) a brácha taky bude, neb je bojovnyk.