23. prosince v den pro mnohé ku koncertu nevhodný, neb se bláhově ohánějí vařečkami a košťaty chystavše se na svátky z nejmilejších, dává Ensemble Inégal jeden z nejzajímavějších koncertů roku. Nejprve budu volně čerpat z Wikipedie, což otevřeně přiznávám nepředstíraje, co všechno nosím v hlavě.
Loutna česká Adama Václava Michny, rytíře z Otradovic (asi 1600-1679), z roku 1653 je cyklus třinácti písní, věnovaných mystickému sňatku Ženicha (Krista nebo Boha Otce) s Nevěstou (církev, duše, Panna Maria). Dosud jsme ji znali jako soubor útržků ze zachovaného varhanního partu a zjednodušeného rozpisu nástrojů nalezeného až ve dvacátých letech 20. století. Později se našly druhé hlasy o v Soběslavi v osmdesátých letech 20. století particello z onoho roku 1653, mezitím se originály zase ztrácely a objevovaly, ale stále nešlo o podrobný podklad. Loutna se hrávala v různých úpravách mnohdy dosti nevhodných. Až tu pojednou v únoru 2014 nalezl muzikolog Petr Daněk v historické knihovně Vlastivědného muzea ve Slaném kompletní houslový part Loutny české. Tímto objevem se podařilo zrekonstruovat lépe doprovod k písním a doplnit instrumentální ritornely, které písně spojovaly, o druhé housle, což učinil umělecký šéf souboru Adam Viktora a u poslední písně královna evropských barokních houslí Lenka Torgersen. Badatelská činnost mnohých muzikologů i nadšenců pro starou hudbu je nesmírně důležitým přínosem pro znovuobjevování pokladů minulosti a pro naše povznesení skrze krásnou hudbu, jejíž většina z období baroka, onoho kulturně plodného období, ještě na jas denního světla čeká. Týká se to i velikánů jako byli Bach, Händel, nebo Vivaldi či Scarlatti, a nezapomínáme přitom na Zelenku. Objevitel Petr Daněk spolu s Adamem Viktorou drží zajímavé úvodní slovo o skladbě. Třináct písní je pracovně rozděleno do tří dějově souvisejících celků a každý z nich je vždy předem zasvěceně uveden. Adam Viktora prohodí, že jeho práce na druhých hlasech houslí by byla marná, pokud by se našly původní Michnovy. Petr Daněk nato potvrdí, že prozatím nebude dál pátrat. Ale my víme, že jednoho dne… Dlužno ještě předem uvést, že celá Loutna česká je na jediném koncertu neproveditelná pro velké množství textu a my uslyšíme verzi, kdy se u každé písně zazpívá jen text vybraný. V diskusi k faktům o objevu a práci s ním k přípravě tohoto koncertu jeden muzikolog zalitoval, že skladba nebude hrána celá. Zpěvačky na to s kouzelným půvabem procedily: „To bysme nedaly.“ To dá rozum i hudebním nevzdělancům, jako jsem já. A objevitel prohodil, že by to bylo dlouhé jako Lohengrin. Já pravím, že ještě pět Wagnerových a jedna Berliozova opera jsou delší. Koncert se koná u maltézských rytířů ve Velkopřevorském paláci a už zpočátku je cítit určitý nervózní neklid. Hráči různě pobíhají, Lenka Torgersen ladí a pokukuje kolem, zpěvačky Gabriela Eibenová a Daniela Čermáková zahřívají hlasivky a hezká houslistka a violistka Magdalena Malá se přihrne na poslední chvíli a Adam Viktora s ustaraným výrazem přehlíží okolí. Tohle mám rád, svědčí to o zdravé nervozitě a dychtivé snaze „Dát to“. Začne se trochu později a od prvého tónu je pojednou klid a zvuk nástrojů a překrásný dvojhlas se linou jako v Jindřichově Hradci před těmi více než třemi a půl stoletími. Ihned nabývám stavu milosti a zanořuji se do textu, který je půvabnou ukázkou dobové češtiny vycházející z jazyka Biblí kralické. Třeba v páté písni Panenská láska pěje Panna Marie k mládencům mravoličně: „Ó vy šlechetní mládenci, hledáte-li kvítí? Já, panna, k vašemu věnci chci přístupu míti. Já jsem ta běloučká růže, kterou každý trhati může.“ Samozřejmě nejde o žádnou erotiku, nýbrž podobenství. Nezapomeňme, že jsme v době, kdy vítězná katolická církev (u nás) mocně šíří mariánský kult. A o pár veršů dál Matka vychvaluje Synovy ctnosti slovy: „ Jako lev k boji vychází, před světem obstojí. Neutíkal, svědčí rány, rořtřískal pekelné brány.“ To není překlep, ale zkuste to jen vyslovit a představte si, že by tohle měla Renée Fleming v Rusalce. Prvních pět písní lze označit jako Námluvy s obrazem Paridova soudu a biblických žen v pozadí. Namlouváme si samozřejmě Krista a jeho matku. Poté přichází úsek čtyř písní pracovně nazvaný Zásnuby končící úžasnou písní Andělské přátelství, kde jsou andělé zváni jako nebeští kavalérové (jezdci nebo šlechtici) a je tu i doporučení býti Panně Marii k ruce takto: „Ty jí stále buď po boku, popřej jí svého poskoku. Ten ať jest tvůj tanec: zhyne pekla kanec.“ Úplně se nadšením vznáším. Závěrečná čtveřice písní jest Svatba a má se zde na mysli sňatek s Kristovou milostí a obě poslední písně obsahují silná mravní naučení, jež je nutné sprostné chátře neustále opakovati. Nejlépe písní, to si bude dobře pamatovat. Varovný prst vztyčen zejména směrem k holčinám volných mravů, které pozdě lkají: „Ta na světě zvířátka a v povětří ptáčátka a v moři rybičky nejsou tak bídničký, jak my odsouzené panenky zděšené.“ Jo, milé panenky, je marno nyní rukama lomiti a lkáti. Já vám to říkal. K povznesení obecenstva se jako přídavek hraje devátá píseň a my ji zpíváme spolu jsouce krátce proškoleni. Zdalipak kdysi Jindřichohradečtí zpívali též. Žádný letošní koncert neoplýval tak nadšenou a vděčnou atmosférou. Nic lepšího před Vánoci být nemůže. Časem se Loutna 2014, jak jsem si tuto verzi posledního nálezu označil, opakováním vybrousí a stane stálým koncertním programem a možná i bude nahrána. Ale vždycky tu zůstane chuť a vůně této světové premiéry. Až jednou budu vnoučatům pouštět tu desku, otevřu víno, ten symbol Michnovy živnosti, rozesadím je kolem, vytáhnu z krabice program se svými poznámkami a budu zpátky o Vánocích 2014. A moje vnoučata budou svým vnoučatům říkat, takhle si váš prapradědeček užíval a počkejte, až vám ukážeme, co psal o té houslistce, která už sto let visí tamo na zdi. A pokud jde o mě, pro koncert je vhodný každý den od rána do večera. Podobné to je s dobrými skutky a skotskou whisky.
