Sezónu totálně rozhodil vývoj pandemie ve Spojených státech, zejména v New Yorku. Na podzim 2019 jsem zvládl jednu operu a na jaře tři. Poté už Met zavřena až dodnes. Ztratili prakticky jednu celou sezónu.
20. října 2019 vidím poprvé Pucciniho Turandot, operu opředenou velikou slávou i díky častému zpívání tenorové árie Nessun dorma, na níž se dokumentují schopnosti pěvců. Příběh je pohádkový opřený o lásku prince Kalafa k princezně Turandot. Prince provází jeho otec Timur a věrná dívka Liu, jež se o staříka stará a do Kalafa je nešťastně zamilovaná. Ten se však zamiloval do princezny a přihlásí se do výběrového řízení o ruku princezny, jehož podstatou je uhodnout tři hádanky předložené princeznou. Neúspěch znamená popravu soutěžitele. Typický příklad zblblého chlapa, který zapomene na slušné chování a ohledy na blízké lidi a zajímá ho jen ženská. Kalaf tři otázky zodpoví a pak jako nejhloupější tele sám navrhne, vida, že princezna se kroutí a do splnění slibu se jí nechce, že pokud ona uhodne jeho jméno, dobrovolně postoupí smrt. Většího blba by pohledal. Holt opera, kde jako téma může sloužit i ten nejhloupější a nejméně pravděpodobný příběh.
A to ještě prinezna dá věrnou dívku Liu mučit, aby prozradila princovo jméno. Ta na rozdíl od Fučíka nic neprozradí a sama se probodne. Kalaf Turandot políbí a ona plačíc zjistí, že jej miluje. Toto vyústění a mravní profil princezny mi jsou natolik odporné, že si nesporně hudebně hodnotnou operu příliš neužiju. Za nejkrásnější považuji árie zpívané dívkou Liu, neb ona mravně převyšuje všechny kolem sebe a Puccini to zřejmě také tak hudebně cítil. Zajímavá a oživující jsou vystoupení tří rádců princezniných, kteří se jmenují Ping, Pang a Pong a usilovně působí co nejvíce ve svůj prospěch.
Soudobou Glassovu operu Achnaton na 1. prosince 2020 vracím kvůli kolizi termínů.
19. ledna 2020 jde Vojcek, jak se přepisuje původní Wozzeck Albana Berga, opera opředená velikými chválami a proslulostí díla převratného. Chci si tedy udělat vlastní názor. Wojcek je člověk nešťastného osudu žijící v těžké poválečné době a svůj úděl nezvládající. To vše vyúsťuje v tragédii a vraždu. Hudebně jsem nijak nadšen nebyl a ani příběh losera mi neseděl a nepřišel mi věrohodný. Autor se snaží doložit, že vlastně hrdina není moc vinen, jen ty nešťastné okolnosti a sociální situace. To už tu mnohokrát bylo a za několik let v podobě mnoha nacistů zase bude. Ani přes snahu představitelů hlavních postav švédského barytonisty Petera Matteie jako Wojcka a jihafrické sopranistky Elzy van den Heever jako jeho nešťastné ženy Marie a vyhovět dramatickému ději si mě dílo nezískalo. Hrozny hněvu končící vraždami a sebevraždami mi velmi nesedí.
9. února 2020 konečně dílo, na které se moc těším, možná právě pro zcela rozdílný idealismus americký, jenž je mi bližší než italský, či německý. A navíc autorem hudby jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů hudebně i lidsky a jeden z nejlepších amerických kulturních darů lidstvu vedle blues a jazzu. Mluvím tu o George Gershwinovi a jeho opeře Porgy a Bess. Znovu příběh o lidech těžkého života zatíženého dřinou, nedůvěrou bílé populace, drogami a zlými činy. Někdo přestupuje zákon a svádí k tomu jiné a má černou duši a někteří naopak zůstávají lidmi a pomáhají druhým a i ten poslední mrzák Porgy nakonec odpouští a vydá se na cestu pomoci své Bess. V hlavních rolích září černá sopranistka krásně znějícího jména Angel Blue a jako Porgy americký Šaljapin Eric Owens. Oba herecky výteční. Po této stránce snad nejlepší krystalický hajzlík, feťák a svůdník jménem Sportin’Life, jehož ztvárnil Frederick Ballentine.
Ano, tady je Summertime už na začátku a mnoho další nádherné hudby zabarvené afroamerickým kulturním vlivem. Pokud jde o mě, jde o operu patřící mezi těmi z 20. století, jež mě nejvíce oslovily. Mluvím o Janáčkových Lišce Bystroušce a Její pastorkyni, Šostakovičově Lady Macbeth Mcenského újezdu, Poulencových Dialozích karmelitek a konečně Martinů Hrách o Marii a dle mého nejkrásnější a nejzávažnější české opeře Řecké pašije.
8. března 2020 dávají Händelovu Agrippinu, na níž je pozoruhodný nejen příběh zlé a proradné matky Neronovy, ale především obsazení na nejvyšší úrovni, neb Agrippinu zpívá a dokonale vystihuje její proradnost Joyce DiDonato, která v rozhovoru o přestávce říká, že si to užívá, neb konečně hraje potvoru a ona že si to díky ději může dokonale užít, což nejde u kladných hrdinek typu Rosiny, obou Popelek, či Paní od jezera, natož Marie Stuartovny. Nerona zpívá mezzosopranistka Kate Lindsey, Poppaaeu sopranistka Brenda Rae, Claudia pak Matthew Rose.
Opera rozvíjí osudy tehdejších hlavních postav řimských dějin, císaře Claudia, jeho ženy Agrippiny, jejího syna z prvního manželství Nerona a dívky Poppaey, jež bude vmanévrována do Neronovy náruče. Agrippininým cílem je zajistit Neronovi nástupnictví, a jí tudíž rozhodující politický vliv.
A tím vše končí, za dva dny už svou operu zpívá koronavirus. Zrušen Bludný Holanďan s Terfelem i Tosca s Andulkou, které jsem ještě měl ve výběru. Toto je psáno se značným zpožděním na konci února 2021 a nikde na světě konce nevidět. Trpělivost a rozum do hrsti jsou těmi vlastnostmi, jichž nám nyní nejvíce zapotřebí.
