Médeia, aneb jak to dělají Angličané

Přenos z londýnského Národního divadla 4. září 2014 pojímáme s Evičkou jako pokus. Chceme-li vědět, jak zde dělají divadlo, což, jak uznáte, je pro život nezbytné, musíme se na některý přenos vypravit. Nejsme jazykově vybaveni tak, abychom mohli vychutnat pouze anglicky mluvené divadlo, ale poběží české titulky. Je jen otázka, jak budou kvalitní.

Dovolím si už předem říci, že jsem nebyl zklamán ani vteřinu a ani řádka titulkového textu nebyla sporná, natož česky neobratná. Ostrý test na tomto klasickém díle dopadl skvěle a od nynějška se řadíme k ostatním nadšeným divákům a půjdeme rádi i příště. Osoby a obsazení a tvůrčí tým přejdu v rychlosti: Médeia Helen McCrory, Iásón Danny Sapani, ošetřovatelka Michaela Coel, korintská princezna Kreusa Clemmie Sveaas, korintský král Kréon Martin Turner, athénský král Aigeus Dominic Rowan, Iásónův pobočník Toby Wharton. V roli dvou Médeiiných synů alternuje šest dětských herců, dále je zde třináctičlenný ženský sbor a několik vedlejších postav. Tvůrčí tým: především nutno říci, že Eurípidovu tragédii pro novodobou inscenaci upravil mladý dramatik Ben Power, režii měla Carrie Cracknell, scénu navrhl Tom Scutt, světelný design Lucy Carter, choreografii Lucy Guerin, zvuk řídil Gregory Clarke a hudbu složili Will Gregory a Alison Goldfrap. Musím učinit alespoň poznámku k autorovi. Eurípidés hru napsal přibližně kol roku 431 př. Kr. Médeia patří k těm osmnácti, jež se z celkového zjištěného počtu 93 zachovaly, a je považována za nejznámější. Dle mého názoru je hra stejně jako jiná antická dramata nadčasová a svým hlubokým pochopením obtížnosti lidské existence a jejího poznání věčná. Jak uvidíte, příběh se může v obměnách odehrávat kdykoli. Ve všech dějinných obdobích nalezneme ženy, jež jsou schopny pro lásku nejhorších činů a před ničím se nezastaví. Pozor, tím neříkám, že muži nejsou stejní, ale my mluvíme o Médeii. Nejhorší činy však nejsou zásluhou, ani nebudou věčně oceňovány a s vděčností a věrností nelze příliš počítat. Zejména, je-li třeba uvažovat politicky. Žádná žena nesnáší nevěru a své zapuzení bez palčivého hněvu, leč některé jsou svou pomstou schopny překonat všechny meze. Eurípidés říká skrze toto úchvatné drama, že nutno u člověka počítat se vším. Bohové a nadpřirozené síly zde nehrají na rozdíl od jiných tragédií zásadní roli a veškeré konání je na odpovědnosti lidské. Předpokládám, že jak spanilé čtenářky, tak i spanilí čtenáři znají příběh předchozí, kdy rek Iásón obrán králem Péliem o svá legitimní práva shromáždí jednotku „hrdinů“, které známe dle jejich lodi pod jménem Argonauti, a vydá se s nimi na conquistu do Kolchidy za zlatým rounem. Zde se do něho k jeho štěstí bezhlavě zamiluje zdejší princezna Médeia, zradí svou zemi i rodinu a pomocí kouzel a ohavných vražd Iásónovi pomůže k zlatu i úniku. Zplodí spolu dva syny a na útěku se uchýlí pod ochranu korintského krále. Zde Iásón po čase změní chování a my se ocitáme na scéně. V Korintu trpí dvojice (zejména Médeia) typickým emigrantským steskem a pocitem nedostatečného uznání (zejména Iásón). Iásón vymyslí, že se s Médeiou rozvede a pojme za choť místní princeznu, což mu může dopomoci později získat vládu v Korintu. Médeii nabízí slušný rozchod a hmotné zajištění, leč chlapce požaduje do své péče, což nebylo a dodnes není ve středomořské oblasti nic neobvyklého. Od té chvíle se plně projeví patologické rysy Médeiiny povahy, dospěvší k poznání, že pro ni není východiska, přestože snáší hory argumentů ve svůj prospěch, a tehdy se rozhodne s pomocí svých kouzelnických schopností vykonat krutou pomstu na svých blízkých a všech, které viní ze svého životního neúspěchu. Má sice nabídku důstojného odchodu do Atén, leč osobní urážka je tak bolestivá a pomsta tak sladká. My sledujeme její cestu od ponížení a hrozící ztráty milovaných blízkých, přes osnování pomsty až k tragickému konci. V rozhovoru pro jeden časopis pravila titulní představitelka, že pro ni je Médeia jedna z nejlepších ženských rolí a označila ji za opak Hamletův, který „tři hodiny přemýšlí a nedělá nic, zatímco Médeia za hodinu a čtvrt zmasakruje celé jeviště a odkráčí“. Oba jsme se a patrně nikoli sami uznale klaněli Helen McCrory, jež v nás zanechala hluboký dojem. Já bych těžko v paměti hledal srovnatelný divadelní výkon v ženské roli. Celé představení ve hře ostatních postav i všech jeho ostatních složkách považuji za vynikající a ideální pozvánku na další přenosy z Londýna. K celkové pohodě přispělo i příjemné posezení před začátkem, dobré víno uvnitř a poznání, že lze současně poslouchat anglické výstupy, číst české titulky a dokonce i přelétnout anglické. Jen to chce větší soustředění a trochu úsilí navíc. Stojí to za to a dalším pozitivním poznatkem je, že kino bylo plné a lidé namnoze mladí a všichni naladění nadmíru na příjemnou notu. Uvidíme, jaké pocity nastanou příště. Jen ta Evička odmítala vytrvale jít na závěrečnou sklenku, přestože jsem pozvání činil opakovaně a vytrvale před každou z asi pěti hospůdek a kavárniček v Biskupcově ulici cestou na tramvaj. Nemohl jsem si odpustit opět pronést svou lacinou poznámku o Eviččině smutném stáří. Reakci popisovat nebudu. Zkrátka zážitek po všech stránkách a sklenku whisky na dva prsty jsem na počest skvělé Helen a s přáním lepšího stáří pro všechny krásné dámy pozdvihl doma. Dáno až za měsíc 5. října 2014, porád do toho něco lezlo