Když přijede Hvězda, aneb další smrt z lásky

Primabalerina velkého divadla v Moskvě, což je samo o sobě svědectvím kvalit, Světlana Zacharova, vystoupila v pražské Státní opeře ve dvou představeních baletu Giselle Adolpha Charlese Adama (1803-1856), jenž tvořil lehce a snadno a napsal dílo za 3 týdny. My s Evičkou jsme byli na tom prvním 17. května. Do divadla přicházejí zástupy holčic s dlouhýma nohama a též dívenky tanečnice s matkami. I když semotamo tlustý a špatně oblečený chlap, je na co koukat ještě před začátkem.

U šatny příjemná dáma a cedule s nápisem, že šatna je zdarma. Na to já pravím: „S tím hrubě nesouhlasím. Co je svět světem, šatnářkám se dává malý peníz a je to součást divadelní kultury, vždyť vy dámy jste těmi prvními, kdo se nám v divadle věnuje.“ Dávám jí přiměřeně velkou minci a usmíváme se. Mám to zas dobrý, neb když před koncem přestávky zjistím, že potřebuji, pustí mě na vozíčkáře vedle šatny a nemusím celý parter obíhat a dělat Evičce ostudu, že jdu pozdě z šampaňského. To jsme ale dost napřed. Nejprve vyložím děj a pak se budu věnovat chvále. Venkovanka Giselle je okouzlena šlechtickým synkem Albertem, který má před svatbou a děvčeti jen plete hlavu. Albert se skrývá pod převlekem venkovana. Lesník, jenž na ni neúspěšně myslí, podfuk odhalí a v dramatické scéně za účasti místní honorace a lidu a veřejného prozrazení úskoku umírá nešťastná Giselle na puknutí srdce. To je diagnóza. Ve druhém jednání je Giselle přijata do exkluzivního klubu duší dívek a žen, jež zemřely před svatbou a jejím vstupním úkolem je svého milého přišedšího k hrobu utančit k smrti. Ona však natolik miluje, že upřímně želícího Alberta provede nocí a zachrání. V jedné scéně oba tančí tak nádherně, až vlhnou oči a doprovází je jen temná viola. Dívám se po tom klubu nešťastnic, a koho tu vidí oko mé. Tuto slečna Kapuletová z Itálie, onde zase Isolda z Irska, v levém koutku si špitají Violeta a Mimi z Paříže a vpravo Lucka z Lammermooru ze Skotska. Rusalka z Čech prý kvůli nadměrnému lesnímu suchu zůstala v rybníku. A… tamo úplně vzadu trochu jako na hanbě jistá Eva B., co se sice vdát stihla, ale skoro se to nepočítá. Evička prohlásila, že jakmile se tam objeví, ztrhá mi ten text slovy nešetrnými a z konta dobře narostlého díky představení strhne rovných 5 tisíc bodů a budu tak v minusu, že to nespraví ani diamantový náhrdelník od Tiffanyho. Takže přátelé, koumejte sami. Chvil, kdy vás tanec dostává, je samozřejmě víc a nejsou to jen scény se Světlanou. Například hromadné tance mrtvých dívek ve sněhobílém průsvitném odění v perfektně nasvíceném a tajemném nočním lese. Krásné a nápadité jsou tanečky holčic z lidu v lese a jejich kostýmy založené na rezavo-oranžové, jež směrem dolů mění odstín až do krémova. Představení je romantické, srozumitelné a půvabné. Hudba velmi krásná, v prvém aktu pravím Evičce, zní mi to jako Offenbach, i když vím, že je to pro ni stejná informace jako kvantová teorie. Po přestávce hudba zní už trochu verdiovsky a to už mlčím, abych furt nedělal chytrýho. Mohl bych zbytečně ztrácet body, jež muž v takovém potu tváře schraňuje. Neumím se vyjadřovat k baletu jako takovému, ani k tanci hvězdy večera. Já z ní měl pocit jako z krásné ženy, jejíž pohyb je navýsost libý oku i duchu, kamž je těmi dráty jménem nervy bezodkladně přenesen. Třeba její práce rukama dosvědčuje, jak krásný může být pohyb ženských paží. Líbilo se mi to velmi mnoho a jsem rád, že jsem tuhle dámu viděl. V malém televizním rozhovoru v předvčerejších zprávách pravila, že ve svém věku 33 let je na konci kariéry a ještě neví, co bude dělat. Trochu mi jí bylo líto, neb tahle ruská kráska v té chvíli vypadala bezradně a my kluci se k takovým holčinám ochotně stavíme s mečem v ruce a bráníme je, dokud máme krev v těle. Chválím tedy manažery sjednoceného Národního divadla, kterým se podařilo dojednat vystoupení špičkové světové tanečnice a též oceňuji baletní soubor, choreografa a režiséra a kostýmy a uvaděčky a onu milou šatnářku, ba i ty holčice, co nám prodávají předraženou sklenku. My jsme byli nadšeni a v konci jsme nešetřili svých těl a vzdali dík vstoje. Po takové dávce krásy jsme usoudili, že nutno jíti na sklenku cestou na metro na Petráček (jak říkali mí prarodiče náměstí I. P. Pavlova, jakž jsem si připomněl na výstavě Vinohrady-Žižkov v městském muzeu. Jmenovalo se náměstí Petra Osvoboditele a měl se na mysli první jugoslávský král Petar). Natrefíme na maličký bar, kde sedí jen obrovitý černoch u piva a volíme Zweigeltrebe z Mikulova. Je tak skvělé, že zvedám sklenku k poctě černého pána i barmana a pak si dáme ještě jednou. Metro stíháme nachlup. To je bezva na světě.