Jak se zrodily Zákon a Úřad

Nikterak si nelibuji v článcích o politice, přestože bych na rozdíl od mnohých mohl říci mnohé, ale je to zpravidla dost nuda, proto je nepíšu až na jedinou výjimku v únoru, kdy mě prezidenti tak nadzvihli, že jsem se s nimi musel vyrovnat, a tím jsem s nimi skončil. Následující text je připraven pro sborník, který vydá NKÚ ke svému dvacetiletému výročí, na jehož výroční seminář mě pozvali. Doufám, že jej zařadí bez jakýchkoli změn. Zatím nic nenasvědčuje jinému názoru.

Jak se zrodily Zákon a Úřad Ještě před vznikem obou samostatných států byl v České republice založen Nejvyšší kontrolní úřad České republiky jako výraz vůle ustavit kontrolní orgán nezávislý na ostatních mocích a nahradit Ministerstvo státní kontroly, jehož koncepce byla překonaná a neodpovídala zvyklostem ve vyspělých demokraciích. Ministr státní kontroly Němec zvedal varovný hlas, že pojetí a některé aktivity NKÚ ČR by měly být podrobeny zkoumání. Po zjištění, že nejde o nevraživost vůči „konkurenční“ instituci, ale že námitky mají racionální jádro, následovala nezbytná osvěta o tom, co to je nezávislá kontrola a jak je organizována v zemích, jejichž demokratická a správní kultura je považována za vysokou. Tématu se chopila skupinka poslanců rozpočtového výboru a usoudila i po zvážení, zda nelze využít současné právní úpravy, že nejlepším naplněním čerstvě vonící ústavy je zcela nový zákon. Projednávání ústavy na podzim 1992 bylo pro nás doslova svátkem a školou právního a demokratického smýšlení. Také se tříbily znalosti a názory. Ústavou se tehdy žilo a každý si považoval toho, že se na ní může podílet. Právě na návrh rozpočtového výboru byl NKÚ vtělen do ústavy a tím mu dána velká váha co významného komplementu všech tří mocí. Zároveň však poněkud nešikovným ustanovením se omezila jeho působnost a dodnes musí zákonodárce při rozšiřování působnosti jít do riskantního hlasování ústavním kvórem. Považuji za šťastné, že jsme se ve vládní koalici dohodli na zcela novém zákoně a budoucnost nám, myslím, dala za pravdu. Tato dohoda zatím znamenala jen první, avšak zásadní rozhodnutí. Použiji nyní řadu přirovnání blízkých mé původní profesi. Rozhodnutí číslo jedna znělo, bude se stavět nový dům. Uvažujeme o jeho konstrukci, technickém vybavení, lidech uvnitř a v okolí a v neposlední řadě musí být dobrá stavba též kvalitní architekturou. Právníci nechť se na mě nezlobí, jejich řeč je leckdy tvrdá a přesná, ale mně jsou tyto technické metafory bližší. K řízení a vedení domu zvolit systém kolegiátní, či monokratický. Jak co nejvíce omezit politické zasahování. Jak organizovat rozhodování uvnitř. Jaké budou výstupy. Jaký bude vztah k exekutivě. Co s těmi současnými a nepotřebnými institucemi. Existence stávajícího Nejvyššího kontrolního úřadu České republiky byla s jejím novým ústavním pořádkem neslučitelná. Personální obsazení a organizace a styl práce byly diametrálně odlišné od toho, jak jsme si představovali nezávislou kontrolu v novém státě. Jako nepotřebné se pak jevilo Ministerstvo státní kontroly. Na tomto místě bude dobré jasně říci, jaká byla úloha jednotlivců a institucí. Klausova vláda, jak již řečeno, si byla vědoma toho, že je nezbytné uvést systém nezávislé kontroly do souladu s ústavou a pokud toto pravím, mám na mysli samozřejmě literu, neb ta je jasná a nepřekročitelná, ale i ducha, což vyžaduje značného přemýšlení. Onoho ducha bych vyjádřil ve vší skromnosti svými slovy takto: Učiňme úřad, nadejme ho schopností se rozumně organizovat, naplňme jej důvěryhodnými lidmi, postavme několik plotů, aby nezvlčil a neprchl neznámo kam, a ponechme mu dostatečnou svobodu naplnit svou působnost a nalézt tvář. Důvěřujme, že to půjde. Však podívejte, jak to dělají jinde a jak úspěšně. Přiznám se, že mně osobně se líbil německý model už proto, že je nejstarší na světě. Bundesrechnungshof je jednou z institucí, která přispěla k tomu, že náš soused je slušnou demokracií s vysokou politickou kulturou. Po zkušenostech 20. století, ale už i se zakladatelem předchůdce onoho úřadu Fridrichem II. si nic lepšího nemůžeme přát. I tohle se člověku honí hlavou, má-li pracovat na takovém úkolu a obhlížet vzory. Vláda tehdy dala najevo, že by uvítala poslaneckou iniciativu. Vládní strany nebyly zprvu jednotné. KDU-ČSL měla jistý problém s tím, že lidé jí blízcí, řeknu-li to kulantně, jsou ve vedení NKÚ ČR, jenž má být zrušen, a možná se i trochu obávala, že ODS má ambice uplatnit na nový NKÚ svůj vliv. ODA a KDS zastávaly stanoviska blízká ODS. Leč lidoveckých hlasů bylo třeba a neshoda v tak významné věci byla nepředstavitelná. Chtěli jsme dát najevo, že koalice zde stojí pevně. Myslím, že rozhodujícím momentem v získání lidovecké podpory bylo přemluvení JUDr. Výborného, jehož autorita v KDU-ČSL byla dominantní, k tomu, aby se k zákonu spolupodepsal jako autor. Zde odvedla skvělou vyjednávací práci poslankyně Anna Röschová a tutéž dámu nutno ocenit za její brilantní výkon v roli společné zpravodajky výborů při projednávání návrhu zákona ve sněmovně. Toto vše by nebylo možné, kdybychom nedostali na stůl základní návrh zákona. Připravili jej lidé tehdejšího ministra státní kontroly Igora Němce. Troufaje si opět použít stavařinu, ministr Němec přinesl dubový rošt, co geniální Santini položil v základech kláštera v Plasech a zajistil jeho neustálé ponoření pod vodou, takže klášter stojí dodnes. Žertoval jsem tehdy, že bude uveden v guinnessovi, neb je jediný ministr, který zrušil svůj úřad. Zde mu trochu přidávám, neboť zpočátku to tak nebylo a vyplynulo to až z práce na předloze. Stalo se to výrazným argumentem pro lidovce spolu s ujištěním, že v nižádném případě ODS nebude prosazovat Němce do čela NKÚ. Po tomto nalití oleje na vodu a po vysoce kvalifikovaných Výborného argumentech ve svém poslaneckém klubu, kterýžto co spoluautor musel za svým podpisem pevně stát, se koaliční partner za předlohu postavil. Opozice tehdy zastávala názor, že všechno od koalice je dílo ďáblovo a nedala ani hlas, přestože mnozí u chmeloviny poté přiznali, že se jim to líbí. Snad cti neztratím a nikoho na ní nezkrátím, když na sebe a dvě poslankyně (jedna koaliční a jedna opoziční, aby se to vypárovalo) prozradím, že jsme to večer mocně oslavili ve vší slušnosti, leč s důsledky nikterak překvapivými. Ráno byly budíky málo asertivní a neprosadily se u nikoho z nás. Prvním bodem jednání sněmovny bylo jakési odvolávání jakéhosi strašlivého člena jakési strašlivé rady, což považoval klub ODS za věc srovnatelnou s vyhlášením války. O ty dva zaspalé koaliční hlasy to neprošlo. Z hrdiny darebákem za pár minut. Nejzuřivěji tehdy bouřil poslanec Nečas, jenž navrhoval, aby oba zločinci byli vyloučeni ze strany. Káva se nakonec neuvařila tak horká a Václav Klaus to komentoval po svém způsobu slovy: „Mandelíka a Röschovou vyzmizíkovat!“ a přitom pravicí stíral imaginární smetí z rukávu. Když už padlo jedno jméno dámy, musí být řečeno i druhé – Buzková. Leč život šel dál. Přijetím zákona vyvstaly další úkoly. Nalézt kandidáty na prezidenta a viceprezidenta úřadu a zvolit co nejdříve dostatečný počet prvních členů úřadu, aby se jeho činnost mohla plně rozvinout. V koalici tehdy nakrátko převládla uznalá a velkorysá atmosféra a ODS bylo přiznáno právo navrhnout presidenta a KDS vicepresidenta. Nemá smysl zde referovat, která jména padala, já mohu jen popsat, jak to skutečně probíhalo, neboť jsem se tehdy účastnil výkonných rad ODS. Padala jména, stále to nebylo ono, až někdo a nevzpomenu si již kdo, vyslovil jméno Lubomír Voleník. Pamatuji se na debatu, kde byl chválen co statečný právník za byvšího režimu, viditelný a bystrý federální poslanec a poté přesný a poctivý likvidátor státního podniku Orbis, kteroužto práci pak za něj dodělával jiný, který už nabyl tak akurátní. Rovněž byl ceněn jeho aristokratický nadhled nad politickými půtkami a statečné sžití s obtížnou chorobou. Řeknu otevřeně, že je radost předstoupit s takovým kandidátem a postavit se za něj. Znal jsem jej trochu ze severních Čech, kde jsem kandidoval, a hned jsme si patrně padli do oka. Padali jsme si do něj pak ještě 3 roky profesionálně i lidsky, neb byl častým návštěvníkem „svého“ rozpočtového výboru. Myslím, že to byl dokonce on, kdo mě přivedl na myšlenku prosadit v rozpočtovém výboru ustavení podvýboru pro kontrolu, jakožto blízkého bodu mezi NKÚ a Parlamentem. Později se vyvinul v samostatný výbor. Dr. Peřicha jsem sice neznal, ale do přívětivých očí tohoto inteligentního pána se též dobře padalo. Oba kandidáti se skvěle představili ve výborech i ve sněmovně a s jejich zvolením nebyl sebemenší problém. Noblesa Dr. Voleníka a jeho až úzkostlivá nestrannost mu pak vynesly uznání celého politického spektra. I někteří zavilí odpůrci vlády, nebudu jmenovat, mi dokázali říci, co jste odhlasovali dneska je hnůj, ale ten Luboš se vám poved. Volba členů úřadu byla poněkud nervóznější, někteří si mysleli, že ji má koalice přetlačit a osadit úřad svými lidmi a já jsem tehdy dost ostře prohlásil, že nic takového není chytré a ani prospěšné a pokud se tato myšlenka prosadí, pak beze mě a už se tématu ani nedotknu, ba dokonce to veřejně odsoudím. Nakonec se prosadila koncepce práva všech stran navrhnout poměrný počet a mně dali najevo, když jsi to tak chtěl, zařiď, ať to proběhne dobře. Přesně tak to bývá i v zaměstnání. Navrhni něco, budeš to muset udělat a prémie dostane šéf. Docela jsem se naběhal, naseděl a nažvanil v těch dnech, o cigaretách nemluvě, a že se namokro jedná lépe, netřeba zdůrazňovat. Nový president NKÚ tehdy trávil mnoho času ve sněmovně, přestože to pro něho znamenalo značné nepohodlí a svým osobním šarmem a precizní argumentací velice napomáhal chystané volbě. Výsledek byl triumfem zdravého rozumu, jakých už mnoho nevidíme. Všichni navržení se poté podrobili jakémusi konkurzu před rozpočtovým výborem, který jejich vizitky předložil sněmovně. Členové NKÚ byli zvoleni hned v prvém kole ve dvou etapách, v té prvé deset a ve druhé zbývající počet, což se u žádné volby v tehdejším volebním období už nepodařilo. Těžko líčit, jakou jsem z toho všeho měl radost. Asi takovou jako Gustave Eiffel, když ji viděl poprvé rozsvícenou. Už zase stavař. Nebylo všechno jenom idyla, v roce 1995 se mezi presidentem a některými členy kolegia objevilo jakési pnutí a jiskření, což jsme v rozpočtovém výboru považovali za dětskou nemoc naší ratolesti a výzvu k rodičovskému zásahu. Po mnoha hodinách vyjednávání s vedením úřadu a některými jeho členy se podařilo na půdě podvýboru připravit rozsáhlou novelu a podpořit ji autoritou výboru napříč všemi stranami. Bylo však potřeba zajistit souhlas vlády, jinak novela neměla šanci. Oslovil jsem tedy premiéra o jedné z přestávek klubu ODS. Usmíval jsem se co nejpotutelněji a požádal ho o podporu návrhu ve vládě zhruba těmito slovy: „Pane předsedo, já vím, on ten Voleník občas zlobí a přehání, ale teď mu tam trochu zlobí pár lidí a my ho jako šéfa musíme podržet. Na tohle tam máte novelu zákona a moc prosím podpořte mi ji, ať jim všem dáme trochu přes prsty.“ To se mu zjevně líbilo, klepal mi na rameno, a protože si skvěle takové věci pamatoval, oproti obecnému očekávání vláda souhlasila a byl to tehdy snad jediný poslanecký návrh před koncem volebního období, který souhlas získal. Bohužel se však již nedostal do balíku, který bylo ještě možno projednat. Takhle to bylo před dvaceti lety a rád na to vzpomínám a nejraději na pana Voleníka, jehož jsem měl ze všech vysoce postavených Čechů té doby nejradši. Kdo si zaslouží pamětní bustu víc.