Jak nejlépe uchovat duševní zdraví a potěšit mysl

  Vážení a milí, má zkušenost je, že bychom měli, jak to jen půjde, udržovat sociální kontakty, nejen v rodině, ale zejména mimo ni.

   Jsem přesvědčen, že pozitivní mysl a společenské chování zlepšují šance na vzdorování jakýmkoli nákazám. Především ta mysl. A pak je také potřeba odpovídat na zprávy a nenechat řečené "viset v luftě". Toto psaní je určeno především třem dívkám (Markéta a obě Anety), jež jsou živou vodou mé mysli, avšak samozřejmě nikoho nevylučuji a každý si může počíst a zařídit se podle toho. Také původně na Lípu Musiku zvané, leč zaneprázdněné Josefínka a Monika Klára, o nichž ještě bude řeč. Nejdříve tedy stručně o posledních deseti dnech. Teprve po přečtení věnujte pozornost další zprávě, jež je návrhem a pozváním a odešlu ji až ráno.

   Tuše, že s ohledem na vývoj pandemie může být brzy jen hůř, chodil jsem na koncerty s takovým tím pocitem, že si ještě před smrtí musím užít a spatřit své milé lidi od hudby. Kdo ví, zda se dostanou do nebe, jako já. (všimněte si prosím, že se každý domnívá, že půjde do nebe).  Někteří však touží jíti do pekla, neb se v něm nacházejí zajímavé duše a tudíž víc zábavy. Na toto téma jsem vymyslel kratochvilnou esej, kterou snad v týdnu zvládnu.

   Na festival Lípa Musica letos třikrát a přestože v malých sestavách (4, 2 a 3 lidé), užili jsme si to, o čemž svědčí fotky, jež posílám úschovnou. Vše spojuje radost a dobrá nálada návštěvníků, kteří i přes danou situaci naplnili oba kostely i děčínský velký zámecký sál téměř zplna a všude se chovají ukázněně a ke druhým vstřícně a ohleduplně. Holt tomuto obecenstvu se koncerty nemají brát, neb z něho se žádné davy nakažených nerekrutují. Tleskající dezinfikované ruce a na klasiky naladěné duše žádné koronaviry nešíří.

   V České Kamenici 28. září projdeme střed města a najdeme hospodu, kde si dáme něco menšího a já přitom potkám na náměstí černého kocoura, který na mě zírá, jen promluvit. Bohužel kavárna, kam jsme před 13 lety chodili s Evičkou, už zavřena stejně jako poutní kaple. Na koncertě zpívá (to se ještě mohlo) Capella Mariana a vůně a chuť renesanční Anglie dává na vše zapomenout.

   O pár dnů později jedeme jen s Hankou do Děčína a cestou si nejprve Hanka před Roudnicí u silnice nasbírá pytel vlašských ořechů a pak se stavíme v Chodounech kousek za Roudnicí u vyhlášených zelinářů a Hanka tu utratí asi čtyři stovky a naplní mi kufr po okraj, hlavní bod po cestě jsou kouzelné Zubrnice (množné číslo, jak nás poučil jeden místní), kde nás zajímá malé, ale nápadité železniční muzeum a kde se už občanskému sdružení podařilo domluvit, že sem zajíždí známý červený motoráček Hurvínek ze Střekova.

   Skanzen v obci vynecháme, na nádražíčku model železnice na mince, senzační drezíny a drobné předměty železniční povahy a velká dodávka s občerstvením, kde pán s dlouhovlasou blondýnkou, jíž řeknu, že má tak krásné oči, že bych si dal všechno, co tu mají. Opláchne mě úsměvem líbezným, přestože ve stínu toho vozu nejsou oči vidět ani náhodou. Ale lichometnost jak známo s realitou nic společného nemá. Spokojím se však s langošem napůl s kečupem a napůl s tatarkou a Hanka chce klobásu.

   Už je čas vyrazit do Děčína. S parkovačkou ZTP drze vyjedeme přes zákaz až k zámku, tím překonáme kopec, který se ani jednomu z nás hrubě nelíbí. Tady drze projdeme přízemím zámku a objevíme se pořadatelům před sálem a to nám umožní zabrat první řadu. Josef Špaček si sestavil septet (4 smyčce a tři dechy) a s ním zahraje úpravu Straussova Tilla Eulenspiegla pro tuto sestavu a nádherný a hudebně velmi bohatý (nástrojově pestrý jako u jazzu, každý si zahraje to své, tohle nevidíme ani u Haydna, či Mozarta) Beethovenův Septet Es dur.

   Zlatý hřeb našich výjezdů nastane v neděli 4. října, kdy jedeme do Prysku (vedle Kamenického Šenova), kde krásný opravený kostel. Po cestě se stavíme v Hoříně u Mělníku, kde jsme loni měli zmrzlinu, leč o víkendu zavřeno. Georg Lobkowicz už skoro dokončil opravy rodinné hrobky a u zdi opět plno ořechů a tentokrát se dostaneme na dohled zdymadla na konci Hořínského kanálu, kde stále pokračuje oprava zdymadla a stavba přístaviště pro soukromou plavbu. Před koncertem zajdeme do sklářského muzea ve Steinschönau a pak ještě stihneme kavárničku u silnice a parkoviště pod Panskou skalou. Ten výhled…

   Pak už kostel v Prysku (obec zřejmě turisticko-chalupářská a velmi úhledná na Sudety) a Haydnových Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži, kde hudební doprovod geniálně napsán jen pro smyčcové kvarteto (Zemlinského) a zpěv obstará zkušená a výtečná Markéta Cukrová. Právě zde se plně uplatní schopnost pohybovat se v širokém hlasovém oboru od sopránu k altu. S ohledem na podstatu sdělení a hudební zpracování jako kdyby se hudba i slovo dotkly jak hudebníků, tak i nás, což po koncertu potvrdí jak Markéta, tak i kluci.

   Na závěr dám Markétě magnetku ze sklářského muzea s nádherným pohárem s dostihovými motivy. Vděčné oči zralé dámy jsou neméně krásné, jako u dívenky s langoši.  Po cestě zpět se před Českou Lípou stavíme v hospodě U zlatého buřtu, jejž název nás zaujal, a musíme pochválit předkrmové delikatesy. Venku už malinko couvající Měsíc po úplňku a Hanka se zasní.

  V Praze ještě v té době Collegium Marianum v Týnském chrámu z podzimního programu Barokních podvečerů a zde se zrodí dnes již, doufám, zavedený a věhlasný pozdrav kolegiálně mariánský. Ten se vyvinul z podání ruky s Monikou Klárou, jež zůstalo u doteku malíčků, neb osahávání v dnešní době úředně zapověděno, jak podobně stojí na té tabuli z muzea v Zubrnicích (viz snímek). Od té doby vida obě skvělé a půvabné dámy Josefínku a Moniku Kláru, vztyčuji malíček a vyzývám je k pozdravu. Klape to a ještě musím do toho zapojit vstupní dámy. A nad těmi rouškami vždycky krásné oči. Od té doby, jsa odpovědný občan, velmi dbám na hygienickou čistotu toho prstu. Samotného mě překvapilo, jakou radost mi ten dotek působí. A taky mi došlo, jak si teď víc všímám očí a co všechno říkají.

   5. října hned po dvoudenním výjezdu do okresů na severu koná se náhradní koncert Collegia Mariana za 2.4. Pocit setrvalé milosti tím jen posílen.

   Velké C v úsporné sestavě tentokrát v čele s Helenou Zemanovou zaskočí pořadateli FOK 6. října u Šimona a Judy. Luks patrně s Collegium Vocale 1704 v Němcích, jak psala dívka Aneta altistka. Hrají s radostí, že hrát mohou, a Simona třikrát s Helenou u prvních houslí a užívá si to. Helena měří kolegyně a kolegy tím svým mateřským usměvavým pohledem a všichni na pódiu a v sále jistě zapomněli, co se děje venku.

  S Honzou o dva dny později v Atriu krásné sestry Hanikovy (zrzavé housle a blonďatý klavír) v první půli ve světlém tyrkysu a v druhé v růžovém, až by se jeden zamiloval. Nutno obě velmi pochválit a zejména houslistku Miriam Magdalenu (to je krásné jméno), která hrála devatenáctiletým srdéčkem a výtečně. Též slzičku ve Franckově Sonátě uronila a řekla, že proto, jak s námi ten virus cvičí a jak to bude zase mít hudba těžké. Fotku obou v těch růžových šatečkách posílám v balíku v úschovně.

A v den, kdy počet nakažených přesáhne 8 tisíc, ještě zvládnu u Maltézských rytířů Ensemble Inégal, jež upravilo původní převážně vokální program Mariánských nešpor na tři sekvence Monteverdiho proložené dalšími Italy a Capricornem. Před koncertem na sebe máváme se Simonou a poblíž mě stojí dívka Pavla Radostová, sopranistka a zlatovláska a při objetí bych měl plnou náruč, má zase velmi červenou pusu a tu jí pochválím, že ji podle toho poznám a také pochválím Konojedy s Velkým C. Shodneme se na tom, že oba taky jsme všude. Toto byla labutí píseň a těžko říci, na jak dlouho.

   Všichni známí lidé ze souborů nejen staré hudby byli mi v těch dnech před přitažením šroubů oporou a radostí. A ty svrchu jmenované krásné, milé a chytré dámy zejména.

  K hudebnímu světu zase přidám jeden důkaz o tom, jak jednoduchý a prostý člověk jsem, jako kdyby nestačily k radosti železniční muzeum, langoše, hrobka, ořechy, nákup zeleniny a doteky malíčkem. Na TV Nova, na které mě zajímá jen občas její kanál Cinema, se občas vyskytnou seriály, jež mě zaujmou a na něž zírám před usnutím z postele a někdy usnu i při nich.

   Býval to nedávno doktor House a zejména krásné lékařky zde vystupující. Příkladmo Odette Annable, nebo dlouholetá ředitelka nemocnice Lisa Edelstein, jež důkazem, že ani velmi zralé dámy (buxom ladies, jak říkají bratři Angličané) přes padesát nic neztrácejí na půvabu a přitažlivosti. Nyní se dívám na Castle na zabití, kde Kanaďanka srbského původu Stana Katic hraje chytrou a ráznou detektivku  Kate Beckett. Ta dáma má neobyčejné kouzlo a znepokojivou a ostrou krásu a každý večer ve všední den se na ni těším. I ten seriál není nejhorší kvůli inteligenci titulní dvojice.

   A ani minutu se nenudím, plno knih, knihovna pro každý případ otevřená, občas i solidní telka a internet a plno drobné práce doma. A fotky dam a dívek z divadla, filmu a hudby, však víte, vy z bytové opery. Tak vidíte, všechno lze přežít. A sledujte další zprávu s pozváním.