Jak bylo v divadle v prvním čtvrtletí a 3. dubna

22. února Sám na dva šéfy v Divadle pod Palmovkou Anglická komedie typu televizních sitcomů, břitká, chytrá a zábavná. Kontakt s diváky a pár herců chvílemi v hledišti. Někteří herci si opravdu fyzicky užili. Kdo se chce příjemně a nenáročně pobavit, ať tam běží, a v divadelní kavárně může čekat na partnerku.

Já jsem také čekal, když tu mi v 18:25 volá, že je ještě v kanceláři a než vypadne, musí na WC a dokonce mě začala zasvěcovat do sladkého tajemství, proč tam musí, odtušil jsem však chladně, že nejvíc času by ušetřila, kdyby vynechala podrobnosti a bez telefonování vyrazila. Doslova jsem řekl: „Čurej a běž!“ Myslel jsem to přesně v tomto pořadí. Blížila se sedmá a já zachovával ledový klid, neb nevím, jak bych mohl zrychlit usilovný spěch dámy. Když však podruhé zvonili, vyrazil jsem na chodbu a upozornil uvaděčky, že se ještě musí čekat na Evičku, ony na mě, ať u nich zůstavím její lístek. V 18:58 v tom okamžení Evička vchází do dveří, volám na ni, že jsem zde a jsem seřván, abych tu neřval, že jsem v divadle. Táhne půvabným grifem kufřík na kolečkách s nějakými spisy (oblíbená práce na víkend domů) a prolog té komedie vlastně obstaráváme my. Zasedneme v 19:01, tak vo co teda de? Ten kufírek pak po víkendu táhla zpátky do kanceláře, aniž na to sáhla, však to znáte… 26. února Enron ve Stavovském. Mohu jen doporučit, výborně napsaná a nadčasová hra na motivy nedávného skandálu s energetickým gigantem Enron, jež mrazivě odhaluje, jak jsme my takřečení řadoví občané kdekoli na světě vydáni na milost a nemilost těm, kteří ovládají byznys, informace a veřejné mínění a úspěšně budí dojem, že jsou důvěryhodní odborníci. Některé scény jsou jak vystřižené z naší reality, manipulace a povrchnost médií, velkohubost byznysmenů, agresivita a blbost reklamy, korupce politiků. Konec je zdánlivě dobrý, jak každý ví, klíčoví manažeři obdrželi mnohaleté tresty, ale naše svoboda dostává na frak pořád. Pokud bych měl vytěžit poselství, pak rozum do hrsti, lidé, tuhle mocnou zbraň vám nikdo nevezme a měřte vždy raději pětkrát. Po konzultaci jsem koupil lístky na svůj svátek 3. dubna do Stavovského na Srpen v zemi indiánů. Tři dny před představením mi Evička sdělí další sladké tajemství, viděla to, ale nevzpomněla si. Vyzval jsem ji chladně, ať lístek udá, pokud nechce jít, ale že ho v každém případě zaplatí. Nakonec se rozhodla, že půjde, a jak se ukázalo, učinila dobře. Do divadla přišla rovnou z nádraží, neb byla služebně u soudu v Chebu a zase táhne svůj kufírek na kolečkách. Začínám ji podezírat, že v tom nemá nic, je to jen rekvizita, jako u Angličanů deštník. Ve foyer nám řeknou, že pro onemocnění se představení zrušilo a nabízejí nám buď lístky do ND, anebo náhradní představení Z prachu hvězd od Lenky Lagronové, které se běžně dává v komorním Kolowratu. Volíme divadlo a jdeme si dát dolů sklenku výborného mikulovského modrého portugalu. Ta holka má ale kliku. Nejdřív to splete a pak jí vyšší moc přihraje náhradu. Jestli to nějak nesouvisí s tím kufírkem. V divadle jsme uvedeni na scénu, kde je vystavěno provizorní malé hlediště, takže jsme v úzkém kontaktu s dějem. Ve hře vystupují tři ženy a jeden muž. Jedna z žen je postarší matkou tří dcer a hraje ji se zjevným gustem výtečná Jana Preissová. Hned jsme s Evičkou vzpomněli na Rozmarné léto, ale znáte to s těmi sněhy. Dcerušky jsou už ve zralém věku a každá z nich má své celoživotní trauma, či problém vyvěrající z dřívějších zážitků, nebo zmatků v hlavě. Nejstarší dcera, již hraje Jana Boušková, se zabývá sledováním radioprovozu ve vesmíru a je posedlá tím, že přece někde musí být život. Nic jiného ji nezajímá, druhá je postižena jakousi posedlostí vyplývající ze dřívějšího vztahu a má představy, že s ní zemřelý stále komunikuje a ona musí stále chodit na hřbitov. Hraje ji Tatjana Medvecká tak přesvědčivě, že téměř věříte, že je jí o 30 let méně. Třetí ze sester představuje Petra Špalková, jež mi vždy připadá skvělá. Zde je nešťastná a otrávená z životních neúspěchů a navenek působí chladně, jako kdyby se jí její život netýkal. Matka považuje za největší neúspěch své tři dcery (co jsem to porodila) a na každé z nich něco kritizuje, přičemž má největší problém sama se sebou. Do toho přichází nový soused Jan Hartl, který se jde slušně s chlebíčky představit a uvízne zde. Řekl bych dost jednoznačně, že jeho postava je inspirována Forrestem Gumpem. Hra nás příjemně překvapila inteligentním slovním i situačním humorem (například soustavné kopání do vrčící lednice, nebo usilovná a neúspěšná snaha upéci bábovku, bez níž nemůže být neděle) a přesahem k odkrytí odvěké pravdy, že každý má svůj vnitřní život, který zaslouží respekt a úctu a všechno, co jsme prožili, nás nakonec dožene. Autorku si budu pamatovat a jsem rád, že se u nás píší takové hry.