Další seskupení, jež si díky svému vystupování v Atriu vysloužilo samostatný essay. Není to díky náročné a intelektuálně bohaté hudbě a virtuózní hře, nýbrž onomu kouzlu, jímž oplývají lidé skvěle naladění a usměvavého a přívětivého záření, jež emitují. Po celý týden jsme zasahováni emisemi zloby, zlodějství, ohavných zvuků, smradu, příšerné mluvy, blbosti, furt nás něco bolí a koukáme na nakyslé cifrpláty a co je nejhorší, nikdo se na nás neusměje a cena piva stoupá.
Pak přijdete v sobotu do Atria, poněkud chladno sice, ale sluníčno, láhev plzně v atriu, knížka o Musée de Orsay, kde vidět onen úžasný konec 19. století a počátek století minulého ve francouzském malířství. Manet, Monet, Renoir, Degas, Cézanne, Seurat, Gauguin a van Gogh a už zvoní zvonec a jde se do sálu. Na pódiu stojí symetricky dvě koncertní harfy a po jejich boku ještě harfy menší, nejspíš irské. Pak přijdou dvě blonďaté dámy, jež si říkají Arpa Dua, nebo dohromady ArpaDua a od prvního pohledu to jsou přesně ta zlatíčka, která ten pekelný týden už prvním slovem, úsměvem a hrábnutím do strun promění v období štěstí a pohody. Jmenují se Ivana Pokorná a Barbora Váchalová a už čtvrtstoletí hrají v orchestru Národního divadla a slaví pětileté výročí, kdy zde poprvé vystoupily. Arpa Dua bych hodně volně přeložil jako tuplovaná harfa, nebo dvojité harfování, leč drže se výstižných zkratek, pojmenovávám je tímto Harfičky a to jim už zůstane. Bohužel anglicky mluvící neumějí zdrobňovat jako my, tak zavádím současně anglický ekvivalent Sweet Harps. Mohl bych i Little po vzoru Sweet Little Sixteen, ale ke koncertní harfě se adjektivum little vyloženě nehodí. Dnes by název té písně neprošel, neb by ho rozcupovali američtí strážci mravnosti, kteří považují za nekorektní poukazovat na sexuální hrátky mladistvých. Ovšem, když přivezete do Cannes realistický film o šestnáctileté lesbičce, dostanete Zlatou palmu. Je ten svět ale rozpolcený. A nesystémový. Náš Parlament by ho takhle nikdy neodhlasoval, neb systémovost je jeho ctností nejvzácnější. K té irské harfě, co na ni sestry Webbovky hrají, když zpívají Cohenovu If It Be Your Will se přívlastek little hodí skvěle. Pohleďte: https://www.youtube.com/watch?v=x3m8mhc1xLk. Už zase hezké Angličanky. A už zas trochu mimo a honem zpátky. První poločas je věnován klasickému repertoáru a na úvod se hraje stylově Arioso mistra nad mistry J. S. Bacha. Ten je následován povedeným synkem Carlem Philippem Emanuelem, který už vykročil z otcova barokního výrazu. Následuje Debussyho Clair de Lune, nedostižně náladový a měsíčně stříbrný jako Šrámkův vítr nad Otavou v Písku. Poté dámy zahrají Vltavu umně upravenou Hanušem Trnečkem pro harfu a řeka tu kape, zurčí, spěchá a rozlévá se díky dvojharfí hodně zřetelně. Jen ten závěr, kde symfonický orchestr nasazuje ke konečnému akordu mnoho vteřin a drží vás v napětí, kdy už přijde ten sňatek s Labem, na harfy nezní tak napínavě. Dámy pravily, že pro jednu harfu by to bylo obtížně schůdné a netroufaly si, ale ve dvojici to už je jiná. Po této vpravdě národní hudbě dámy cítily, že přišla ta pravá chvíle a jaly se za asistence přátel ze světa hudby křtít své prvé CD, jež obsahuje první polovinu dnešního koncertu doplněnou dalšími dvěma skladbami klasickými. Nato oznámily publiku, že po představení nás zvou na malé občerstvení s pečivem a vínem obou barev. To shledávám správným, neb umělci mají dýchat s lidem a lid se má po pokrmu ducha sytit též něčím hmotným, jinak zvlčí a jme se hnáti své vládce k strojům k stínání hlav určeným. Prvou půli poté uzavřeme skladbou soudobého autora Zbyňka Matějů s korejsky znějícím názvem To – Y, což anglicky zvukově znamená hračku a o tom to je. Zajímavé, jak některé soudobé skladby znějí dobře. Je mi jasné, že si jejich desku koupím pro onu vzpomínku na krásnou hudbu a atmosféru v Atriu a také neskutečnou cenu 100 kaček, již okomentují na můj dotaz na závěrečné veselici: „Proč tak levně?“ slovy „Přece aby se to prodávalo.“ To mě zprvu nenapadlo, možná právě pro tu železnou logiku. Miluju sociálně tržní hospodářství. Sociální rozměr představuje můj průkaz ZTP a trh představuje ta deska za kilo. I když ten průkaz má docela slušný tržní efekt. Druhá polovice koncertu je věnována bloku hudby z latinskoamerické oblasti a též Irska. Je to jen pár kousků, ale zvuk harf, tentokrát již menších irských je skvělý a zalituji, že tohle na desce není. Doporučím to nakonec paní Pokorné jako tip na další soubor nahrávek a jsem odměněn poděkováním a zářivým úsměvem. Uzavírá se trojicí menších, ale krásných skladeb Alfreda Rolanda Ortize. Leč musím dámy napomenout. Neuvedly dosud do chodu své stránky www.arpadua.cz, přestože o nich píší v bookletu k desce. Musím se s nimi nějak spojit a přívětivě jim to vytknout. A ony se na mě nejspíš podívají svýma veselýma očima a řeknou, abych jim to prominul, že ta technika je dneska tak složitá a ony spíš ten hudební nástroj. A já poběžím ochotně a rád ven do deště vyměnit všechna jejich píchlá kola. A ještě k názvosloví. Taky už víme, že hrají-li na koncertní nástroje, jsou harfistky, hrají-li na ty menší, potom se zovou harfenice. Tak teď už to víte a zase to nezvorejte. Jak jsem už pravil, nejde o sice o vrcholnou ukázku virtuózní hry, ale hru poctivé krásy a upřímného výrazu. K tomu k vám pošlou vzduchem takovou dávku pozitivních vln, že zavoláte svému psychiatrovi, ať se jde bodnout. Tak tedy zase zítra do toho příšerného, ale nádherného světa, jemuž soustavně spíláme slovy nehledanými, ale odcházet se nám z něj nechce, přestože máme jistou šanci, že se na tom vejminku bude hrát slušná muzika a leccos bude k vidění. Však když uvážíte, kdo tam už má trvalý pobyt, a to v obou destinacích!!! V té horní Dvořák, Andulka Moffo, nebo Renoir a v té dolní Paganini, Mario Lanza, nebo Caravaggio. V nebi to musí být nějak jako v Atriu. Tady se rodí nové heslo pro sezónu 2014/15.
