Bylo jich jen pět a u toho prvního se přiznám hned k zmatku v duši. Pár hodin po filmu Zázraky jsem na Eviččin dotaz, jaké to bylo, odpověděl dle pravdy, že ještě nevím, že o tom přemyšluji. Protože jsem však dosud na nic nepřišel a blíží se konec měsíce, kdy musím vydat obvyklý filmový měsíčník, nezbývá mi, než statečně kousati do kyselého jablka.
Zázraky (Itálie, Švýcarsko, Německo - 2014) Italská režisérka Alice Rohrwacher si sama napsala scénář a obsadila do role matky svou sestru Albu a do vedlejší, ale trochu mimo děj stojící hvězdy stále krásnou Moniku Belluci (1964). Nesporné štěstí však udělala se čtrnáctiletou Rumunkou Marií Alexandrou Lungu, jež je v roli nejstarší dcery ústřední postavou filmu. Rodina sestává z manželů a jejich tří dcer různého věku, k nimž se přidruží jakýsi problémový chlapec, jehož důvod přítomnosti v ději mi poněkud ušel. Otec všechny nesmírně miluje, ale o hospodaření a životě rodiny rozhoduje nesmlouvavě a tvrdě. Děti jsou pro něho tímtéž, jako v zemědělských rodinách před průmyslovou revolucí a jsou jimi stále v mnoha společnostech současných v méně rozvinutém světě. Cennou pracovní silou, již netřeba platit a stačí ji jen živit, a bez jejíž práce rodina nemůže přežít. Rodina žije v jakési polozbořené usedlosti a vedle chovu běžných hospodářských zvířat opírá svou ekonomiku o včelaření a prodej medu. Otec je poněkud fanatický zastánce přírodního života a soběstačného takzvaně ekologického hospodaření. Nejstarší šikovná, schopná a inteligentní dcera Gelsomina je faktickým předákem hospodářství a otec na ni přenáší největší odpovědnost. Chce, aby se všechny dcery naučily všem potřebným dovednostem, neb přece budou také tak jednou samy žít. To však nepůjde, jak uvidíme. Gelsomina je natolik vyspělá, že už začíná přemýšlet o tom, jak uspořádá svůj život a hodlá to zřejmě udělat zcela jinak, než myslí otec. Přes despotický a někdy drsný otcův přístup je jeho vztah k rodině až něžně dojemný a děti vyrůstají v láskyplném prostředí. Leč jeho tlak nemůže zůstat bez následků. Poněkud rozhozená a mimo mísu je účast rodiny v televizní reality show, která má přinést v případě vítězství peníze, jež umožní krachující hospodářství zachránit. Účast si vyvzdoruje za pomoci matky Gelsomina a Monica Belluci zde hraje roli moderátorky s místy citlivým a přátelským přístupem a po chvíli opět zapadnuvší do bezohledné role televizní hvězdy. Film je obrazově dosti dobrý a zajímavý a především herecké výkony dětí jej oživují. Některé příhody a nápady určitě stojí za vidění, ale již zmíněný můj problém s tímto filmem trvá. Co nám říká a proč se jmenuje Zázraky? Vidět se dá už pro ono přemyšlování, jež má vždy cenu. Láska na kari (USA – 2014, původní název The Hundred-Foot Journey) Úvodem si musím opět ulevit na adresu distributora, který zaměstnává hlupáka, jenž zase změnil název na nic neříkající a zcela mimo obsah filmu znějící. Podle mě je to podobný blb, který si myslí, že Indové dávají kari do všeho a je to jediné koření, které znají. Původní název totiž znamená vzdálenost dvou restaurací, jak uvidíte. Renomovaný Lasse Hallström (1946), autor Lovu lososů v Jemenu (2011), a skvělých Čokolády (2000) a zejména Pravidel moštárny (1999) natočil povedenou a velmi milou komedii onoho druhu, že se cítíme jako při Mozartově hudbě a radost nás naplní. Kromě toho dostanete chuť na vybrané jídlo a někteří možná po zhlédnutí jedné krásky i na zálety. Indická rodina dle jmen patrně muslimská po zničení své restaurace v jakémsi náboženském konfliktu, kdy zahyne i matka, najde po několika neúspěšných pokusech konečně zemi a místo, kde může začít znovu. Tou zemí je Francie a místem starosvětské městečko a na jeho okraji starý zanedbaný statek, kde Indové zřídí svou restauraci. Základní potíž spočívá v tom, že hned naproti přes silnici provozuje luxusní, vybranou a proslavenou restauraci postarší Angličanka Mallory, již hraje s grácií a elegancí královny první dáma anglického filmu Helen Mirren (1946). Hlavu indické rodiny hraje indický herec Om Purim (1950) velmi podoben Tovjemu ze Šumaře na střeše pro své konzervativní názory a obchodní schopnosti. Jeho syna, talentovaného kuchaře Hassana postupně směřujícího k nejvyššímu uznání a hlavní postavu filmu, hraje Američan Manish Dayal (1983). Mezi oběma restauracemi vypukne konkurenční boj, přestože jsou obě zcela jiné. Mallory sportovně si uvědomivší, že mladý Ind je nesmírný talent, mu nabídne místo u sebe a francouzskou školu a kalkuluje, že by jí mohl přinést další michelinskou hvězdu. Mallory neštítící se skoupit všechny suroviny na trhu, aby konkurence neměla z čeho vařit, naopak zaujme po nesnášenlivém útoku na indickou restauraci vedeném jejím zaměstnancem postoj hodný ušlechtilé anglické lady. Její přednáška o textu Marseillaisy a rovnosti lidí je excelentní a velmi britská. Takhle by se Francouz nikdy nevyjádřil. Nato svého nejlepšího kuchaře bez milosti na minutu vyrazí. Do toho nezbytná láska a postupně zrající vztah Hassanův ke kuchařce, jež mi od prvého pohledu padla do oka a byla ozdobou filmu nejen vzhledem, ale i jemným a přesvědčivým projevem. Jmenuje se jako Faustova milá a jedna krásná česká houslistka Markéta (Marguerite), což samo o sobě zní jako píseň. Jo když Jonas Kaufmann zpívá: "Oh, Marguerite…." Ale tam zrovna nejsme. Kanaďanku Charlotte Le Bon (1986), již známe například z Pěny dní, si budu pamatovat, vrazím ji do své čtečky a na stěnu její fotku do území, kde mám krásky z Commonwealth of Nations (bude ve společnosti Audrey Hepburn, Keiry Knihtley, Julií Ormond a Andrews, Hayley Westenra, Shanie Twain, Kelly Reilly, Nimrat Kaur, Deanny Durbin a Very Lynn). Určitě na film jděte. Takových komedií není nikdy dost. Století Miroslava Zikmunda (ČR - 2014) Pro mě zatím film roku spolu s Velkou nádherou. Proč? Osobní kouzlo a lidský obraz pana Zikmunda je sluncem ve světě násilí, ošklivosti, blbosti, sebemrskačství a vůbec negativity všeho druhu, již tak nenávidím. Jde o dokument, který se dotýká celé řady cestovatelových životně významných bodů, přitom nejvíce času filmu nezabírá cestování, ale život takříkajíc civilní. Já jsem se vrátil do dětství, neb jsme měli všechny knihy dvojice H+Z vydané před rokem 1968. Znáte to, mocně vám uvíznou některé obrazy a ony se objevily ve filmu. Mně kdysi mocně oslovil mimo jiné výstup na Kilimandžáro, z něhož se objeví ve filmu záběry. Základním materiálem filmu je ohromné bohatství, jež se skrývá v denících, které si pečlivý a systematický Zikmund vedl po celý život. Autoři natočili úsporné, nepatetické, ba řekl bych až pokorné životní cestování muže, který podle mého patří k největším našim osobnostem 20. století. Do jisté míry je dokument ilustrací tohoto věku, kdy se český národ pozdvihl nejvýše, poté dvakrát poklesl téměř až na dno a války v tomto století jej stály tolik obětí, jako padlo v americké občanské válce, aby se mu nakonec naskytla v dějinách neopakovatelná šance. Na závěr překrásná píseň neobyčejné Radúzy. Film nutno určitě vidět a mé doporučení se téměř rovná rozkazu. Divoké historky (Argentina, Španělsko - 2014) Argentinský režisér Damián Szifron (1975) natočil film, který je mocným oživením letošního filmového podzimu. Podtitul, že nervy mohou rupnout každému, je velmi přesný, ale nemyslím si, že je film především komedií, naopak spíše dramatem s komediálními prvky. Jsou chvíle, kdy nás velmi mrazí, vidouce, čeho jsme schopni a já velmi souhlasím s tím, že opravdu jsme. Úvodní scéna, jež předchází titulkům, je absurdní hříčkou, která naladí na film složený z několika příběhů. Hned první příběh ženy, jejíž rodinu fatálně poškodil muž, který je nyní hostem v její restauraci, spíše znepokojí, i když se občas smíchu neubráníte. Druhá příhoda je tragickým obrazem vyústění silniční agresivity do smrtelného zápasu bez slitování a záblesku zdravého rozumu. Legrační je až závěrečný zásah policie. Jako kdybychom závan silniční agrese nezažili tolikrát sami. Následuje povídka o inženýrovi, jenž se neustále ocitá pro banální přestupek před úředníky vyřizujícími jej s obvyklou přezíravostí, arogancí a nelidskostí, až to nevydrží a spáchá zločin, jenž naštěstí jen způsobí škody a trochu jako z hloupého filmu odstartuje změny v systému, který ho do jisté míry semlel. Přesněji řečeno, svým nešikovným jednáním se semlít nechal. Mně připadala nejlepší povídka, kdy bohatý otec řeší smrtelnou nehodu, již zavinil jeho syn. Děj jde od nalezení a podplacení fiktivního viníka, přes zkorumpovaného vyšetřovatele, který sice pochopí hned, že to muselo být jinak, ale právník rodiny se s ním dohodne. Všechny dohody se začnou kácet ve chvíli, kdy účastníci začnou stupňovat své požadavky. Otec se v tu chvíli zatvrdí a odmítne dál jednat, i když syna čeká těžký trest. Konec je však jiný a není veselý. Závěr obstarává svatba, na níž se odehraje příběh žárlivé a smrtelně uražené nevěsty, jež způsobí nebetyčný skandál, ale nakonec je nalezena cesta smíření. Legrace si užijeme hodně, ale chvílemi je dost hořká. Film doporučuji vřele k pobavení i zamyšlení. Prázdné hnízdo Argentinský den jsem zakončil večer filmem v rámci argentinského festivalu. Přívětivý film o dvou manželech, jejichž děti již odešly z domu a oni hledají náplň dalšího života, mi navodil skutečně argentinskou náladu se vzpomínkami na skvělé argentinské fotbalové týmy, mistry světa 1978 a 1986 a pohnutou historii země, jež mohla být jihoamerickým Švýcarskem, ale nebyla a měla léta jednu z nejodpornějších diktatur, jež chválabohu padla po válce o Falklandy, kde naše námořnictvo znovu ukázalo světu, kdo je pánem moří. Taky Perón s Evitou mi naskočili a skvělé víno a Hanzelka se Zikmundem, kteří napsali Tam za řekou je Argentina. A Messi a José Cura a Jorge Luis Borges. A ta krásná mladá argentinská zubařka ve filmu. Takhle já si užívám. Závěrem doporučuji vaší pozornosti tradiční festival francouzského filmu, který jde od 19. do 26. listopadu a lístky je třeba kupovat už nyní. Osobností festivalu je letošní kulatá jubilantka, mému oku i duchu velmi milá a stále velmi pěkná a příjemná Juliette Binoche (1964), s níž dávají šest filmů, a já především doporučuji dokument o ní. Ona nikdy nehrála ve špatném filmu. A samozřejmě doporučuji Cestu do školy, o níž jsem již psal. Vzpomeňte, loni na festivalu čtyřikrát můj zásah vedle a až film s Juliette dobrý. Letos jdu na 7 filmů, v tom na Cestu do školy podruhé. Podrobnosti na http://www.festivalff.cz/?lang=cs.
