Na konci obtížného období už možno konat tradiční akce. Podesáté se koná tento festival. Paní Leidlová, ředitelka pořadatelské nadace Zámek Liteň, připustí, že zpočátku si ani neuměla představit, že se dočkáme 10. výročí.
První akcí bývají zpravidla mistrovské kursy vedené našimi předními pěvkyněmi, tentokrát Simonou Šaturovou a úctyhodnou nizozemskou hlasovou odbornicí Margreet Honig. Polepšeno ještě o účast dívčiných profesorek, což velmi oceněno.
18.června naše výprava ve složení já a Vašek Vacek (naštěstí má čas i chuť, neb mé auto v poruše) též polepšena o dívku Moniku Jägerovou, kontraaltistku, jež by bývala také mohla absolvovat kurs, nebýt křížení se s akademickými povinnostmi. My též v očekávání, neb avizováno, že pořízeny nové šaty. Naše očekávání bohatě naplněno, neb dívce to nesmírně sluší a v auditoriu nejlépe adjustována. Milé pořadatelské dámy nám rezervují pohodlnou a příhodnou třetí řadu, odkud dokonalý přehled.
Opět ten téměř rodinný pocit zpočátku, neb přívětivost vstupních dam včetně paní ředitelky, již potkáme v zámeckém parku, je rovna světlu hvězd za jasné noci. Tohle je pro mě důležité a setkávám se s tím na koncertech staré hudby a v Atriu a hned mám skvělou náladu.
Pro mé spanilé čtenářky budu stručně komentovat některá odění účinkujících, což samo o sobě často hudbou.
Vstupní slovo obstará Simona Šaturová, jež i v tom dnešním horku svěží a krásná jako vždy. Ani se nedivím mému sousedovi z abonentky Collegia 1704, který Simoniny koncerty vyhledává a je schopen, pokud tato dáma zpívá před přestávkou, poté odejít, neb on přišel vysloveně na ni. Tomu pánovi, který vypadá jako anglický plukovník ve výslužbě, jsem to říkal, a on pravil dokonalou češtinou, že je Američan, tak ho nyní nazývám „Můj Angličan, který je Američan“ a jsem rád, že sedí vedle mě, neb je stejně naladěn i pokud se týče paní Simony.
Zase jsem se zapovídal a jdeme na koncert, který dnes sestaven z operních árií a písní Mozartových, což autor k procvičení všech tajů ženského zpěvu navýsost vhodný.
Prvních 6 čísel je z Figarovy svatby. Paní Simona se účastní úvodního zpěvu za pomoci dívky ve starorůžových šatech, jež sice krásné, leč možná příliš usedlé. V duetu „Sull’aria“ zpívá Simona hraběnku a Eva Benett Zuzanku. Tím dána letní svěžest a jejich dvojhlas zní jásavě. Nato další Zuzanka „Venite inginicchiatevi“ Venduly Brulíkové nadchne nejen temnějším sopránkem a zřetelnou deklamací, ale i prací neposedných oček. Moje maminka by to okomentovala, že dělá senzační čumáky. Ano, ta hezounká postava šikovné a chytré dívky (jedna z nejsympatičtějších ve světové opeře) potřebuje víc než jen hlas. Nato sopranistky Ludmila Pergelová dlouhých vlasů oděná do rudé sukně a černého topu, až mi podklesají kolena a Eliška Tomeňuková s temnějším sopránem dají duet Zuzanky a Marceliny „Via resti servite“.
Nyní konečně mezzosoprán, neboť zamilovaný cherubín Alžběty Vomáčkové pěje „Voi che sapete“ a je přednesen dívkou s černou kazajkou vojenského typu a růžovou sukní, což mě moc nenadchne. Zdá se mi, že trochu přehrává. Ale jistě to má evokovat, že toho nadrženého mladíčka pošlou k armádě, aby vychladl. K Vendule Brulíkové se přidá další mezzo Dorota Ryšánková, aby Zuzanka s Cherubínem zazpívali „Aprite presto aprite“.
A hraběnčina „Dove sono“ přednesená Eliškou Tomeňukovou je jeden z vrcholů první figarovské části koncertu. Eliška zpívá velmi energicky a přesvědčivě smutně a chvílemi vypadá jako Libuše. Však je dívka urostlá, kterou když člověk objímá, ví bezpečně, že má plnou náruč.
Následuje Tereza Vorbová s árií Ilie „Padre, germani addio“ z Idomenea, což je jiný svět, než Figarovka. Dívka je z rodu něžných krásek ve fialovém a moc jí to sluší. Zpívá velmi niterně, čímž podtrhuje svůj půvab. Dorota Ryšánková přichází zazpívat dvě písně, první „Ridente la calma“ a druhou Un moto si gioia“, která je optimističtější a odvázanější. A už je tady opět na kolena působící Ludmila Pergelová jako Pamina z Kouzelné flétny s árií „Ach, ich fühl’s“ se smutkuplným podtextem. Koloratura však není jako u Amelitty Galli-Curci. Nato bych k árii Blondy „Durch zertlichkeit“ z Únosu ze serailu přednesené Terezou Štěpánkovou poznamenal, že bych doporučil méně úsilí a více přirozené plynulosti. Ke koloraturám dnes jen, že Natalie Dessay byla jen jedna. Z téže opery k árii Konstance „Martern aleer Arten“ přichází starorůžová Eva Benett a s ní výtečně vyvážený zpěv jistý a přesvědčivý a jeden z vrcholů večera.
Možná ten úplný nastává nyní, neb přichází vysoká dívka Dominika Škrabalová v černém rozevlátém odění a zazpívá nám majstrštyk všech mezzosopranistek rozměrnou árii „Parto, ma tu ben mio“ z korunovační pražské opery La clemenza di Tito, kdy Sesto (Sextus) říká: „Du na to“ a míní, že na Tita, jehož nutno zabít, neb mu to nakukala zlovolná a zneuznaná dceruška někdejšího několikaměsíčního císaře Vitellia. Tato role psána jako kalhotková pro mezzosoprán.
Vše uzavře jako přídavek sbor všech dívek v čele s paní Simonou z Dvořákových Dvojzpěvů, v němž děvče žalo trávu zřejmě kosou nemajíc sekačku z Mountfieldu.
To s tím tatínkem Vitelliiným bylo v roce 69, jenž zván rokem čtyř císařů, kdy svržen Nero a rychle za sebou provoláni a hned také odstraněni Galba, Otho i Vitellius a nakonec to vyhraje díky armádě Titův tatínek Vespasianus, vcelku solidní císař po předchozích zkušenostech, jenž zahájil stavbu Kolossea. Židé by odvětili, jakápak clemenza, když nám Titus zbořil chrám a vybil půlku obyvatelstva. A rabíni by řekli, že všechno je určitě jinak. A co by řekl Kafka, netroufám si odhadnout. Zase musíme zpátky a dokončíme pochvalu Dominičinu.
Já pravím, že jsem z Dominiky nadšen a po koncertu si ji venku najdu a ověřím si, že její černé odění je na znamení té přípravy k atentátu a chválou neskrblím. A ona mi poděkuje, že jsem si toho všiml, a vůbec je moc milá a hezká. A má krásný moravský akcent, neb je slezská dívka z Ostravy. A ta kráska, jež působí blahodárně na kolena, se také staví a Vaškovi podepíše program. Dívce Vendule pochválíme hru oček a ujistíme ji, že takové věci jsou důležité a že jí to moc sedí. A ta Cherubínka odložila vojenský kabátec a rozpustila červené vlasy a další čarovno mezi námi. Monika mezitím prohovoří věci hudební a možná i holčičí s několika známými, však je vrstevnice. Ach, ty mapy. Nevím, co kouzelnějšího může milovník klasického zpěvu a obdivovatel dívčí krásy zažít.
Zpátky to kvůli krajině vezmeme přes kopec do Řevnic a údolím Berounky. A zítra znovu Monika, tentokrát bude zpívat Mahlera a další i české autory v HAMU. Po koncertu všichni na sklenku. Jo a zapomněl jsem dodat, že jsem při odchodu ze sálu špatně odhadl stabilitu židličky a fláknul sebou jako Kleopatra v podání Natalie Dessay v Met 2017. Ale ta sebou flákla úmyslně. Má kolena posílená pohledem na dívku Ludmilu vydržela.
20. června 2021, richard.mandelik@volny.cz
