Ano, také chodím do kina a občas se zážitky protínají a doplňují a občas se dostaví i pocit déja vu. Pokusím se k dvěma zážitkům zauvažovat co nejúsporněji a nejzajímavěji.
Zážitek prvý jest oním déja vu, jež se dostavilo s očekávaným a hojně komentovaným britským filmem Nejtemnější hodina. Loni se téže doby a politicko-vojenských událostí dotkl mocně Dunkerk a my si letos připomínáme osmdesáté výročí naší nejtemnější hodiny.
Ve skutečnosti bylo těch nejtemnějších hodin v květnu až červnu 1940 mnoho a ku cti autorů slouží, že mnohokrát popisované a přemílané děje oné i pro nás klíčové doby naplnili pozoruhodně nově a vkusně. Mohu-li shrnout a výsledek zahustit, je film osobním příběhem jednoho z nejvýjimečnějších lidí, kteří kdy působili v čele států. Ten muž jménem Churchill projde obdobím porážky Belgie, Nizozemí a Francie v květnu a červnu 1940 ve znamení zprvu zlehčování a podceňování situace až k poznání, že zřejmě bude muset zasednout k jednacímu stolu až k probuzení nezlomné vůle k odporu. Na filmu se mi nejvíce líbilo ono nečernobílé uvažování v hodinách zmaru a nebezpečí. Nevzpomínám si, že bych se dočetl v jeho třech životopisech, jež mám doma, i ve Druhé světové válce, za niž dostal právem Nobelovu cenu za literaturu, že by byl zmítán takovými pochybami a vůbec uvažoval o vyjednávání, a to mě přimělo se k tomu čtivu znovu vrátit.
Film si pomohl úžasnou berličkou, zavede Winstona do metra, kterým jede poprvé v životě a tady zapřede hovor s cestujícími, probere s nimi situaci a zaznamená nezlomné odhodlání. Lid promluví a Winston slyší. Nejkouzelnější je jedna statečná holčička. Tu náladu Winston přenese do své strany a do parlamentu a vyjde z toho onen nejslavnější projev v dějinách válek a států známý pod zjednodušujícím titulem „Nikdy se nevzdáme“. Toto dění je skvělou ukázkou klíčové úlohy silných osobností v uzlových bodech dějin. Winston nejprve dovedně strhne většinu na svou stranu mezi konzervativci a pak i celou sněmovnu.
Garyho Oldmana příliš mnoho neznáme, ale mně se líbilo, že se nepokoušeli jeho vizáž pracně připodobnit postavě a režisér se soustředil na mimiku a gesta a řeč těla. Neviděl jsem dosud věrohodnějšího Winstona. Neodolatelná je má oblíbená Kristin Scott Thomas v roli nesporně skvělé ženy a manželky Clementine (jen taková žena by vydržela žít desítky let s Winstonem).
Ale naprosto nadšen jsem byl z půvabu i nesporných hereckých kvalit Lily James (1989 jako Markéta J.) v roli Winstonovy sekretářky, potvrzující, že nejkrásnější ženy ve filmu jsou Angličanky. A děvče se udrží v uměřených mezích, když jí jen jednou ukápne slza nad obrázkem mladého vojáka a šéf si toho všimne a zjistíme, že nejde o milého, nýbrž bratra, který je na ústupu nezvěstný. Tu i Winston zjihne a chvíli mluví k Lily jako k dceři.
Před pár minutami skončil dokument o té ze všech nejkrásnější a nejmilejší Audrey Hepburn, jež se sice narodila v Belgii, ale občanství měla britské.
Zpět k našemu filmu, kde se mi moc líbila atmosféra britských interiérů s polosvětlem a sluncem šikmo do zakouřených místností a ruch v podzemním pracovišti vlády. A poučné je i opětné připomenutí, že parlamentní demokracie je především vysoká škola vyjednávání a drobných ustoupení a manipulace a žvanění, ale i přes zlostné Winstonovo řvaní na své ministry, vždy se jedná a k protivníkům přistupuje s úctou (Is’nt it mister president). Film končí titulky, že se z Dunkerque podařilo evakuovat 90% vojáků, tedy přes 300 tisíc, nikoli jen 30 tisíc, jak odhadovali politici i vojáci. Ale to už známe z loňského Dunkirku.
Ještě jedna poznámka, prezident Beneš byl pod podobným tlakem o dva roky dříve, a protože nebyl osobností jako Churchill (tomu se mohl rovnat jen Masaryk, o němž jeho syn řekl, že by v září 1938 zvolal: „Tož, budeme sedlat.“) mimo tehdejší parlamentní systém a mimo své kompetence sám rozhodl a dle mého špatně. A druhá poznámka, kdyby byl tehdy britským premiérem Halifax, jak to těsně před 10.5.1940 vypadalo, s jistotou bychom tu mnozí z nás vůbec nebyli.
Příběh druhý, Woody Allen přidal další roční příspěvek do své filmografie v podobě Kola zázraků. Především jako obvykle jedovatě poznamenám, že jsem název vůbec nepochopil, neb o žádný zázrak tu nejde ani minutu a to kolo je jen obchodní známkou místa děje, newyorského zábavního parku na Coney Islandu.
Manželé James Belushi a od Titaniku slavná Kate Winslet (1975), zase pohledná Angličanka, žijí a pracují v zábavním parku, ona pracuje v baru a on provozuje kolotoč. Moc si nevyskakují a mají své osobní bolesti a zklamání, když do toho přijde krásná Jamesova dcera, již hraje Juno Temple (také 1989), mé neskonalé překvapení a potěšení z další mladé krásky po celý film, neb ten sám o sobě patří v Allenově tvorbě k tomu slabšímu. Dceruška si vzala gangstera a upadla do problémů, z nich se uvolnila tím, že počala vypovídat. Teď ji mafiáni hledají a jde jí o krk.
Děvče se usadí u otce a jeho ženy a práci jí najdou také v baru, Kate zhrzená a otrávená životem s trvalou migrénou si najde mladého milence, plavčíka v podání Justina Timberlakea. Syn Kate a Jamese je pyroman a neustále někde něco podpaluje. Mezi Justinem a krásnou dcerou něco přeskočí a vše se zamotá, neb mafie se dostane na stopu a syn způsobí ohromnou škodu a to vše znamená obrovské výdaje a každý je postaven do situace, již nedokáže dobře řešit, jsa ve své vlastní pasti.
Nebyl jsem vyloženě zklamán, neb to se asi Woodymu nemůže podařit, avšak ani nadšen a jediným světlým bodem byla Juno, jež půjde na mou stěnu krásek do americké filmové sekce k předchozí Woodyho krásce Emičce Stounovic.
