Zase tři koncerty rozličných obsahů a barev a radost převeliká. A pitomé pravidlo o počtu znaků v perexu mě nutí ty znaky nahradit tečkami, neb nechci nic dodávat.......
Začínáme 15. března v Lobkowiczkém paláci koncertem Leçon de Ténebres - Svatý týden v pařížských chrámech a s dvěma výjimkami si poslechneme, jak pro chrámy tvořil Marc -Antoine Charpentier (1643–1704). To, co nám, lidu pařížskému, má být o božím slově sděleno, zprostředkuje vynikající a elegantní barytonista Tomáš Král.
Prvou výjimkou začínáme v podobě Ouverture No. IV d moll (Journal du Printemps) Johanna Caspara Ferdinanda Fischer (1656–1746), rodáka z královského horního města Krásna u Karlových Varů, jenž se evidentně inspiroval u Lullyho a zní velmi francouzsky vznešeně a slavně.
Charpentierovy temné hodinky začínáme středečními: Premiere Leçon de Ténebres du Mercredy, Saint pour une basse H. 120, kde Tomáš zpívá hrdinně a flétna mu jde po hlase. Po instrumentální Overture pour l´eglise H. 524, si dáme čtvrteční Premiere Leçon de Ténebres du Jeudy, Saint pour une basse H. 121.
Po přestávce jde nejprve druhý nefrancouzský skladatel Johann Abraham Schmierer (1661–1719), jenž také nezapře svůj obdiv k Lullymu v Ouverture No. 6 (Zodiaci musici). Marc-Antoine Charpentier pokračuje v Tenebrae factae sunt H. 129 a dá vyniknout flétně a houslím, přičemž nejkrásněji hraje teorba v Symphonie a 3 flutes ou violons H. 529. Zajímavě začíná další, páteční Premiere Leçon de Ténebres du Vendredy, Saint pour une basse H. 12. Připomíná trochu náladou Rybu. A nejveseleji je z té skladby Vojtěchovi Semerádovi a Haně Flekové. Přídavkem je závěr ze Zelenkovy Salve Regina. Dnes příjemno, leč od duchovně naladěného Charpentiera nelze čekat salvy dvorského veselí, ani virtuózní gambová blýskání. Jen škoda, že vedle nadšených Čepelákových tu chybí Václav Vacek, neb na koncert zapomněl.
10. dubna je u sv. Salvátora v Anežském klášteře koncert Quinta essentia - Pocta franko-vlámské polyfonii a 500. výročí úmrtí Pierre de la Rue. Dnes jsme v náručí Capelly Mariany, v níž září drahokamy nejvzácnější, sopranistky Barbora Kabátková a Hana Blažíková. Náš malý klub přátel Barokních podvečerů v plné sestavě včetně Hanky.
Dnes je vokální program, jenž po úvodu v podobě dobových motet a písní Josquina des Prez (1450 až 1455 – 1521), Nymphes des bois – La Deplóration sur la mort de Johannes Ockeghem se otáčí kolem mše Missa de Sancta Cruce Pierra de la Rue (cca 1460 – 1518). Do jejího pevného liturgického programu jsou vkládány vsuvky v podobě písní a motet. Po Kyrie a Gloria jde LaRueova píseň Fors seulement a pokračuje mše Credem, po němž zní píseň Alexandre Agricoly (1445/46–1506) Je n’ay deuil a po mešním Sanctus moteto Doleo super te samotného autora mše. Ta vyvrcholí Agnus a po něm se zpívá píseň Nicolase Gomberta (cca 1495–1560) Mille regretz. Stylový závěr nám dá Stabat Mater Dolorosa na standardní biblický text Josquina des Prez. Přídavkem jsou znovu Gombertovy Tisíceré vzlyky. Tradičně cizelérsky vypracované aranžmá nádherně šperkují obě dámy, jež kromě svého andělského zpěvu půvabně očky házejí po kolezích i po nás. Mí společníci všichni nadšení a protože u sv. Anežky dnes zadáno, musí zdravé jádro do baru za rohem, kde je hezká kudrlinkatá mexická servírka a skvělý plzeňský Master.
Sezónu uzavíráme netypicky v divadle ABC, neb je zapotřebí scény s osvětlovací technikou a prostoru k tanci. Budeme totiž hosty na benátském festivalu. Koncert se jmenuje po dobovém tanečním stylu Forlana. Kdo kdy byl v Benátkách v době festivalu, ví, že kromě neprostupných davů turistů z celého světa může potkat masky a bláznivosti, že by vás to ani nenapadlo.
Jsme na koncertu, kde zazní hudba italská i francouzská a vše směřuje k tomu, že naše středoevropské duše pocítí, jak se v době barokní mocně ovlivňovaly hudební a taneční Itálie a Francie. Milá a pohybově velice zdatná Francouzka nefrancouzského jména Gudrun Sklamletz sestavila choreografii a v rytmu a tempu hudby vyjadřuje své pocity a nálady tancem a pohybem střídajíc přitom různé převleky, které má zavěšeny na pódiu na věšáku, aby byly po ruce. Navýsost půvabné byly v jedné scénce podvlékačky a také občasné obracení se na Janu Semerádovou, jež na to reagovala výrazy a gesty nejrůznějšího významu od podivení přes úsměv až po zlost. Co ta holka furt chce?
A hudebníci se na pódiu různě přemísťují a vytvářejí rozličné skupinky a zvuk se od nich šíří vysloveně stereo. Zřejmě i oni mají karneval jsouce podporováni zezadu cembalem, violoncellem a fagotem. Celá scéna je v polotmě a občas zasvitnou modré reflektory a minisvětélka poletují. Je to moc náladové, jen mi to neumožňuje si číst, co se právě hraje, a dělat svůj obvyklý poznámkový aparát.
Sinfonia ze serenaty La Sena festeggiante RV 693 Antonia Vivaldiho (1678–1741) představení otevře a tance z opéry-ballet Le carnaval de Venise a Les Fetes Vénitiennes André Campry (1660–1744) nastolí atmosféru pohybu a míhání Gudrun a usilovného uchopení večerní nálady. Samotná Forlana z Deuxieme Récréation de Musique, opus 8 nyní zazní od Jeana-Marie Leclaira (1697–1764), od Michele Mascittiho (1664–1760) hrajeme a tančíme Passagaglia variata z Concerta grossa n°4 opus 7.
Nyní na chvilku k Italovi původem a Francouzovi sídlem a cítěním a zaměstnavatelem. Jean-Baptiste Lully (1632–1687) nám přináší tance z comédie-balletu Měšťák šlechticem LWV 33, kterou jsem s radostí viděl loni v létě ve Francouzském institutu. Georg Friedrich Händel (1685–1759) přispívá Sarabandou ze Suity g moll Sonatou en sol mineur a vrací se Lully, aby nás potěšil spolu s Gudrun Passacaille z opery Armide LWV 71. K závěru směřujeme s André Camprou a jeho Sinfonií z opéry-balletu Le carnaval de Venise.
A rozpoznatelný Benátčan Vivaldi uzavře za pomoci zobcové flétny Jany Semerádové, čili recorderu, jak říkají bratři Angličané stylově Concertem La notte RV 439. Poslední slovo má šéfová. Jak jsem již několikrát pravil, pořádek musí být. Gudrun na konci viditelně šťastná a utahaná a my spokojení, jak to celé bylo zase nové a nápadité. Určitě to není naposled.
