Co se také dočteme v solidním časopisu

Občas je téměř nemožné neozvat se, leč nutno přitom pamatovat a brát s úsměvem, že svět se neboří, řeky nevysychají a někteří v úřadu bohužel setrvají. Myslím, že se ničím neproviním, když zveřejním svůj dopis Týdeníku rozhlas.

Vážený pane šéfredaktore,

  ač nerad musím si postěžovat na nekvalifikovaný přístup redaktora Josefa Veselého z Brna, jenž se ve dvou posledních textech ze seriálu Toulky českou minulostí (TR 3/2018 a TR 4/2018) dopustil dosti významných chyb. Jednak přisoudil arcivévodovi Karlu Ludvíkovi přízvisko Rakousko-Uherský, přestože tento název státu byl používán až po vyrovnání v roce 1867. Rozhodně však žádný Habsburk takové neorganické přízvisko nepoužíval ani poté. Stejná chyba se opakuje v čísle 4. Bohužel podobné chyby se vyskytují i jinde a jindy. Už jsem byl svědkem toho, že i Marie Terezie byla nazvána rakousko-uherskou císařovnou. Nazývat habsburskou monarchii Rakouskem–Uherskem před oním rokem 1867 svědčí o smutné ignoranci a neznalosti.

   Netoliko však na tom, v posledním odstavci čísla 4 vytváří autor dojem, že Gavrilo Princip byl jakýmsi vůdcem, který na základě novinového výstřižku počal jednat. To je už vyložený nesmysl. Principa dokonce i jeho kolegové považovali za fyzicky slabého outsidera a to, že se nakonec dostal k osudným výstřelům, bylo shodou náhod, nikoli důsledkem nějakého článku. Podobným zacházením s fakty se vytvářejí hloupé a odolné mýty, což jistě nemá můj milý Týdeník rozhlas, ani pan Veselý v úmyslu.

Má druhá připomínka se netýká práce redakce TR, nýbrž těch (a nejen jich), kteří dodávají televizní program. Mnohokrát jsem si všiml, že ti lidé neumějí zacházet s ženskými příjmeními, která ve většině případů čeština přechyluje převážně pomocí koncovky –ová. Bohužel někteří dokáží i takové potvornosti jako třeba u známé australské herečky, jež se píše jako Mia Wasikowska, neb je patrně hrdá na svůj polský původ, vyrobí jméno Wasikowskaová. Podobně u jmen ruských se objeví i patvar Čajkovskajaová, neb neznalí vezmou rusky psané příjmení, jež si přečetli kdesi v podkladech a přilepí k němu českou koncovku. Pak vidíme k svému obveselení třeba Voroninaovou. Nevím, jak v souladu s dobrými mravy takové neumětelství nazvat.

   Také jsem už narazil u jedné hudební kritičky D. na doslova kulhavé jméno vynikající lotyšské mezzosopranistky Eliny Garanči, již i česká média jmenují a tisknou tak, jak se to píše, což je mimochodem v souladu s lotyšským územ psaní jmen, kde koncovka -a je ženská a Elinin otec se jmenuje Garančs. Naše přechylovatelka dokázala jako dosud jediná napsat Garančaová.

   Komentáři se však vzpírá sice správné, ale opět potvorné předchylování příjmení tam, kde už původní jazyk přechyluje. Nejlépe to vynikne u Islanďanek, jejichž mnohapádový vikingský jazyk používá ženské koncovky -dóttir (což značí dcera). Když se bývalá a dokonce první prezidentka na světě jmenuje Finnbogadóttir, značí to v překladu Finnbogaova dcera, česky Finnbogaová. Něco jako naše Andulka Šafářova. Naše přechylování však sice správně, avšak jak již praveno potvorně, říká Finbogadceraová. Ještě, že Islanďané nepřechylují, pak by Andulka dostala příjmení Šafářovádóttir. Nic proti pravidlům, s mnohými nesouhlasím, avšak to je asi vše, co s tím. To je jen malé postěžování si, neb výtky náleží jiným. Možná však by mohl TR žádat, aby podklady, které obdrží k uveřejnění, byly bezchybné.