Chrám Matky Boží v Paříži

Tak zní přesný název jednoho z klíčových děl evropského literárního romantismu dle prvořadé světové architektonické a duchovní památky, jíž se k našemu žalu 15. dubna zle dotkl oheň.

     Kdo by tomu uvěřil, kamenná stavba, kde podstatnou hořlavinou je jen krov a zachvátí ji takové peklo. Nejdřív se pokusím trochu zaspekulovat na základě dostupných informací a své stavařské kvalifikace. Prvotní příčinou je jistě probíhající rekonstrukce střechy a oné „věžičky“, jež se nazývá sanktusník, což dosud ještě žádný komentátor správně neřekl.

   Pokud se pracovalo na krovu, musela být nad klenbou pracovní podlaha, odhaduji, že dřevěná. Na ní se jistě povalovala spousta odřezků dřeva, třísek a pilin. To máme první riziko požáru. Navíc tu jistě měli stroje a nářadí napájené elektřinou. Druhé riziko. K tomu všemu přičtěme lidský faktor, ten ze všech nejpravděpodobnější a nejnebezpečnější. Neopatrné zacházení se stroji a nářadím, popřípadě nedostatečná kontrola, která by odhalila nevyhovující elektrický stav. Kouření, vždyť kolik už bylo požárů od cigaret. A kolik jich už bylo z toho, že nebyla v pořádku elektroinstalace a elektrické spotřebiče. Také k lidskému faktoru nutno přičíst nedostatečná pravidla požární bezpečnosti, což však v případě Francie vylučuji. Rovněž vylučuji, že se událo něco mimo fyzikální zákony.

   Mám-li být poctivý, musím vzít v úvahu i přírodní vlivy, jako je blesk a kulový blesk, což jsou jevy, o nichž ještě nevíme vše. Zejména kulový blesk je zahalen tajemstvím rovnajícím se záhadě, jak Egypťané budovali pyramidy. To, že k tomu užívali oněch písečných násypů a ramp, je snad už přesvědčivě vyvráceno. Stejné to je i s tím požárem. Už se našlo plno hlupáků, kteří zase vymýšlejí spiklenecké teorie.

   S jistotou k požáru nedošlo tak, jako v roce 1881 v tehdy novém Národním divadle. Tam těch rizik bylo nekonečně víc a dnes se soudí, že klempíři nedůsledně uhasili výheň, v níž ohřívali páječky pro spojování měděných plechů, nebo s ní neopatrně nakládali.

   Dokonce musím připustit, ačkoliv nemám hasičskou kvalifikaci, že se příčinu zjistit nepodaří. Možná, že bude určena jen pravděpodobná příčina. Jisté však je, že kdokoli bude příště rekonstruovat jakoukoli nemovitost, měl by si vzpomenout na Notre Dame a zajistit se raději několikrát. Budou leckde revidovány požární předpisy a posílena pasivní ochrana proti požáru. Má-li to pomoci při jakémkoli budoucím neštěstí, buďme vděčni.

  Po této odborné úvaze chci říci to nejdůležitější, jak celá událost na mě zapůsobila. Už samotná zpráva vyskočivší z internetu, kde je vše v reálném čase, byla šokem srovnatelným s povodněmi 1997 a 2002 a do jisté míry i s útoky v USA 11.9.2001.

 Pařížské Matce Boží hrozí zkáza a mě to vyloženě fyzicky bolí a v hlavě se míhají představy, co všechno se může stát a zda to je jen na střeše a zda vydrží klenby. Dotýká se mě to osobně, jako kdyby to bylo u nás. Jsem nastaven tak, že každá pamětihodnost z našeho kulturního, tj. křesťansko-židovského okruhu, je ukotvena kdesi uvnitř a je součástí známého a domácího světa.

  To už tu bylo od anglického renesančního básníka Johna Donneho, jehož verše použil Ernest Hemingway v Komu zvoní hrana: „Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem součástí lidstva. A proto se nikdy neodvažuj ptát, komu zvoní ta hrana. Zvoní tobě.“ Oním naštěstí nikoli fatálním poškozením Notre Dame a zkázou každého skvělého lidského díla je mě méně. Když se něco děje tomuto chrámu a dvojčatům a moravským vesnicím, děje se to mně.

   K tomu ještě dodám, podívejte, jak jsme my kluci stavařský šikovný a hlavy otevřený, když dokážeme vymyslet a postavit něco, jako jsou gotické klenby a jejich opěrný systém. A vymyslí to obyčejný páter Suger.

   Za pár, avšak těžko za těch prezidentem Macronem vyhlašovaných 5 let, bude chrám dokonale opraven a i když se vcelku logicky začaly objevovat poruchy i pod úrovní požářiště, jsem si jist, že je v odborných silách francouzských projektantů, statiků i stavebních firem se se všemi úskalími rekonstrukce vyrovnat. Je to do jisté míry příležitost uplatnit tvůrčí a inženýrskou dovednost a přinést možná i nová řešení, jež pomohou i jinde. Otázkou také je, zda se obnoví ten nepůvodní zhroucený sanktusník z 19. století.

   Nás, kteří máme také chrám stejného stavebního slohu a duchovního významu, se taková událost dotýká tím těsněji, konečně začal ho projektovat Francouz. Samozřejmě se vkrádá myšlenka, co by se stalo, kdybychom byli ve stejné situaci. Máme techniku, která umí zasahovat přes padesát metrů vysoko? Dostali bychom ji na třetí nádvoří Hradu? A je tam zdroj vody? Neměli bychom přemýšlet o naší požární bezpečnosti nejen na Hradě? Jestliže se to stalo v tak vyspělé zemi, může k tomu dojít kdekoli. Jsme dbalí a chytří?