Vybral jsem si čtyři koncerty, což se zdá napohled málo, leč čím jsem starší, pečlivěji vybírám a více nad výběrem přemýšlím. Asi to bude ještě horší, pokud bude stále čím přemýšlet.
Ve čtvrtek 4. října sezónu zahajuji v Rudolfinu spolu s Naďou a sedíme na levém balkóně nad orchestrem.
Dnes se bude ve druhé polovině koncertu rozsáhle hrát i zpívat, neb nás čeká Janáčkovo dokonale z proudu evropské duchovní hudby vybočující a na tu výjimečnost k české hrdosti vyzývající dílo Glagolská mše, neboli Mša glagolskaja. Myslím to zcela vážně a tvrdím, máme-li na co být hrdi, je to především česká hudba, fenomén světového rozměru, s nímž stojíme vedle Němců-Rakušanů, Italů, Francouzů a Rusů, jsouce v té slavné skupině nejmenší počtem, leč nikoli uměleckým významem. Před několika lety jsem Glagolskou mši zažil v neupravené původní skladatelově verzi, ale dnes se v programu na toto téma nic nedočítám.
Zahajujeme Janáčkovou menší orchestrální skladbou na téma Svatopluka Čecha, Šumařovo dítě, skladbou na přelomu tvůrčích etap skladatelových. Poté zůstáváme ve 20. století s Prokofjevovým Koncertem pro housle a orchestr č. 1 D dur, který svým tónově elegantním způsobem přednese Jan Mráček s potřebným nasazením zejména ve druhé větě. Přestávka a očekávání Janáčkova postoje k církvi dosud nerozdělené na západní a východní. Tahle skladba je lahůdka nejen hudební, ale i jazyková, neb staroslověnský text je opravdovou raritou.
7. října ve Dvořákově síni Rudolfina ČSKH svěří Zemlinského kvartetu doplněnému ve druhé půli o klavíristu Francoise Dumonta 1. koncert komorního cyklu.
Zahajují stylově Zemlinského Smyčcovým kvartetem č. 1 A dur, op. 4. Následuje již několikrát jimi hraná Mařatkova úprava Janáčkova dechového sextetu Mládí, té skladby plné optimismu a radosti dobře čitelné i mezi smyčci. Po přestávce se hraje už jen Dvořákův Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81, který je dílem nezapomenutelným, avšak já zde bedlivě sleduji, jak hraje klavírista, ten cizorodý prvek mezi smyčci. Tento klavírista je příliš hlučný a nedosahuje nedávné Opitzovy ohleduplné a patřičně citlivé hry. Přídavkem je Schumannovo Scherzo.
1. prosince od jedenácti v Sukově síni 1. adventní koncert, k němuž vybrána Česká dechová harmonie obohacená asi sedm metrů dlouhou mosaznou troubou, jež podobna švýcarskému horskému rohu musí být na dvou místech podepřena a zove se tuba pastoralis. Dnes se bude hrát klasicistní hudba Kamářova, Koželuhova, Havlova (zde bude použita ona tuba) a Triebenseeho, jež vyvrcholí Mozartovou Serenádou Es dur, K 375, která má 5 částí a již jsem ohodnotil slovy rafinovaně mnohozvuké. Celý koncert velmi optimistický až radostný, kdyby ho nekazila část neznalého publika rušící mezi větami Mozartovy serenády potleskem. Přídavkem je Lovecký pochod a jméno autora už po sobě nepřečtu.
Hned druhý den ve Dvořákově síni koncert, který je součástí Dnů Bohuslava Martinů a účinkovat bude dvanáctičlenná smyčcová sestava zvaná Filharmonický komorní orchestr pod vedením koncertního mistra SOČR Kobrleho.
Začínáme Sinfonií G dur „Mannheimskou“ Jana Václava Stamice, jež příjemně překvapí téměř klasicistní melodickou vůní. Na Stamice naváže obdobně nápaditá Martinů Partita pro smyčcový orchestr, H 212 a po ní zpět ke Stamicovi a k jeho koncertu B dur pro klarinet a smyčce. Ten je pro mě milým překvapením, neb se může směle postavit vedle slavného Mozartova koncertu. Řekl bych, že ho Wolfi musel znát a pochválit. Pomalé větě dávám devítku.
Po přestávce nejprve Martinů Serenáda č. 2 pro dvoje housle a violu, H216. Píšu si sebevědomě zvučné a dávám osmičku a jsem zase svým oblíbeným skladatelem pěkně obdarován. Koncert zakončí Janáčkova suita pro smyčcový orchestr s velmi smutnou pátou větou a velmi známou větou poslední. První přídavek je úryvek z Mozartova Divertimenta a druhý od Glucka.
