Snímek královny českého dokumentu Olgy Sommerové o jediné žijící české dámské světově významné hudební osobností 20. století, Soně Červené, jsem si nechal do kina, přestože již šel v televizi.
Česká televize, jejíž moderátoři przní český jazyk a bojí se reagovat na e-mailovou prosbu, aby o změně své mluvy alespoň uvažovali, svůj koprodukční film dala po vyhlášení vítězství na festivalu Zlatá Praha. Soudím, že tím poškodila všechna kina, jež právě dílo promítají v premiéře. Ale na drzost vedení této instituce a některých jejich osobností jsem si už zvykl, včetně někdy pokleslé dramaturgie (viz letos dvojnásobné protočení bondovek na dvojce i jedničce). Zajímalo by mě, kdo z provozovatelů kin se ozve s alespoň námitkou. To jsme se však nechali odvést stranou.
Jsme v bio Oko 3. října. V žádném případě zde nemíním o filmu vyprávět, nýbrž hodlám vyzvednout, co udělal se mnou. Ostatně to je nejvlastnější každému umění, má s námi něco dělat. A vy na film půjdete sami, neb nejste žádní barbaři, to byste nebyli mí čtenáři. On s vámi něco udělá.
Při mnoha scénách jsem si uvědomil, že Soňa Červená řadu podrobností ze svého života asi nechce říci, čemuž se ani nedivím. Byl bych jistě zvědav na její vztahy s jinými, méně, či více slavnými lidmi i na případné vztahy s lidmi od opery. Uvítal bych také více podrobností k jejím angažmá a rolím. Avšak úplně chápu, že dámy (i pánové) někdy ohrazují své soukromí a nepouštějí zraky obecenstva blíže.
Například z krásné Marie Fajtové nikdo nikdy žádné soukromé podrobnosti nedostal. To se mi na ní také líbí. Příkladmo Sophia Loren si také soukromí chránila účinně. Pravá dáma si zachová nějaká tajemství a zanechá nás žíznící na poušti s fibrilujícími síněmi.
Zajímavé je také, kolik plochy režie dala účinkování Soni Červené v opeře Zítra se bude… a z toho pramenícího vztahu k Miladě Horákové. Nikoli na újmu věci.
Občas je ilustrací vyprávění pohled na historické centrum Prahy z malostranských střech a to si člověk zase blahopřeje, kde žije, a rozumí Soně Červené, jak jí bylo, když se konečně mohla vrátit. A napadne Vás, v jakém hnusu jsme tu žili, když před námi zatajili nejskvělejší umělce jenom proto, že zde žít nechtěli. A to mnozí včetně Soni Červené o politice nikdy veřejně nemluvili a zdejší poměry otevřeně nekritizovali. A kouzelný Jiří Voskovec, který na závěr rozhovoru se Soňou Červenou prohlásil na otázku, zda je šťastný: „Yes, happy bych byl, ale šťastnej nejsem.“
Tohle všechno a mnohé další mi táhne hlavou. Včetně poněkud bizarního budování hrobky na Vyšehradě. Lidem umění se v hlavě někdy rodí podivuhodné myšlénky. A ocenil bych film s Carmen v podání Soni Červené, abych mohl srovnat s Elinou Garančou. A se závěrečnými titulky jde slavná árie jedné z nejlepších rolí v operní literatuře pro alt či mezzosoprán, Azuceny z Verdiho Trubadúra a na zádech se ježí ochlupení.
Kdyby se někdo ptal, těmi českými dámskými světově významnými hudebními osobností 20. století míním při vší úctě k dalším, jež zasluhují pozornosti, tato jména naplňující mě úctou a hrdostí: Emma Destinnová, Maria Jeritza, Jarmila Novotná, Zuzana Růžičková.
Až paní Soňu zase někdy potkám na koncertu, zdvořile ji oslovím a řeknu, že v závěrech blbých amerických filmů sponzorovaných Pentagonem se říká, bylo mi ctí s vámi sloužit a myslí se tím totéž, co chci říci Vám: „Jsem rád, že jsem alespoň zčásti chodil po této zemi v době, jako Vy.“
