Café créme jaro 2023

  Už tradiční čtyři pololetní koncerty mají opět samostatnou esej. Je tomu tak díky přívětivosti a hudební zdatnosti obou pořadatelek a já se tu cítím jako doma. Chvály se ode mě dočkají pokaždé různými slovy.

 Mám už stabilní program včetně příchodu do pivnice pod Petřínem, kde si dávám malé černé jako už téměř všude, neb cena za velké mi připadá nemravná. Kolem 18:40 se zvedám a jdu už k Vavřinci, kde narazím na milou a pohlednou Terezu, jež tu vždy v tom čase uspořádává tradiční jednohubné pohoštění, jež vzápětí odsune do patra k vystavení a veřejnému snědení po koncertu. Součást domácké atmosféry. Znáte to, když lid vidí lahůdky zdarma, seběhne se jako před sedmi stoletími havíři do Hor Kutných, a vbrzku vše sežere. Proto až na závěr. 

   12. února se koncert jmenuje V blízkosti dvou světových válek, neb se bude hrát hudba skladatelů, kteří obě velké války dvacátého století zažili. Na flétnu opět hraje Clara Nováková, spolu s ní též má oblíbená usměvavá kráska Adéla Štajnochrová na housle a Monika samozřejmě na cembalo a rovnou budiž pochválena za průvodní slovo.

Zahajujeme Martinů Promenádami pro flétnu, housle a cembalo, kde skvělá souhra vypadá, jako kdyby spolu hráli už léta. Ve scherzandu se strhne podmanivý rytmus.

   Sonáta pro flétnu a cembalo Marguerity Roesgen-Champion následuje a flétna je náladová a občas přímo ďábelská. Erich Itor Kahn tu má divertimento pro flétnu, housle a cembalo. Adéla má k této skladbě veliké listy s notami a varuje nás: „Mě možná spadnou noty.“ Všechny tři nástroje vzorně spolupracují a nakonec Adéla nezklame a ty noty přece spadnou. „Já to říkala.“ A úsměv.

   Po přestávce se hraje Aubade pro sólovou flétnu Maria Flothuise a jeho Venkovské rondo s flétnou a cembalem, spíš tísnivé než venkovské. Zřejmě se neurodilo a krávy mají plno práce s telaty.

   Sonáta pro cembalo a housle Daria Milhauda se odehraje i za účasti Terezy, která zastane důležitou funkci obraťstránky. K třetí větě plné divokého pizzicata připojuji devítku. A na závěr konečně vrcholná dnešní krása Ibertova Dvě interludia pro flétnu, housle a cembalo, kde k první větě Andante espressivo přidělena opět devítka a připsáno nádhera a v té druhé Allegro vivo konečně desítka a přívlastek vítězné. Člověk by řekl, Martinů je blízko.

  Dámy přikročí k přídavku, který Adéla komentuje: „Když jinak nedáte“ a spustí cosi španělského, k čemuž Clara přidává flamenkové výkřiky. Mně se to dnes moc líbilo ostatně jako vždy.

   5. března se koncert jmenuje Hudba sladké Anglie a to je něco pro mě, milovníka anglické staré hudby, zejména renesanční. S violou da gamba účinkuje rodačka ze země, jež bývá nejčastěji nazývána sladkou Mélusine dříve de Pas a poté, kdy pojala českého muže, což u Francouzek není tak časté, nesoucí příjmení Srovnal. Ji podporuje Monika Knoblochová na cembalo a po prvé skladbě Ground Christophera Simpsona (1602-1669) opět drží chytré a vtipné slovo o hudbě a dobových okolnostech dnešního programu. Mimo jiné cituje dobovou moudrost: Koho bůh nemiluje, ten nemiluje hudbu. Mluvime o době, kdy v Anglii patřilo k dobrému vychování číst a psát, znát noty a hrát na virginal.

   Pokračujeme The Bells Williama Byrda (1539/40-1623) a navážeme gambovými drobnostmi s půvabnými a výmluvnými názvy: „ Má to moc ráda“, „Lechtej mě, lechtej“, „Polechtej mě rychle“, „Dotkni se mě lehce“ a „Dotýkej se mě sladce“ Tobiase Humea (1569-1645). John Bull (1562/3-1628) za transkripce Byrdovy tu má In Nomine a za transkripce téhož tu nesmí chybět ani loutnový král John Dowland (1562/3-1628). První půli uzavře Humeovo Lamento. Krásné vše a velmi niterné a škola hry na gambu.

  Ze skladeb Byrdových a Humeových sestavena The Battel (Bitva) zahájená Vojákovou písní a pokračující Pochodem před bitvou a Pochodem pěšáků a poté jízdy, další jsou Trubači a Irský pochod následovány Píšťalou a bubnem. Nato Pochod do boje a nevyhnutelný Ústup, neb zřejmě bitva prokaučována. Nezbývá než přidat vojákovo rozhodnutí a vcelku logické Pohřbívání mrtvých a poté Vojákův tanec a Galliarda na vítězství, z čehož vidno, že se vše v dobré otočilo jako 1414 u Bannockburnu pro Skoty.

  Z doby alžbětinské přejdeme k největší anglické hudební hvězdě po Henrym Purcellovi a to Benjaminu Brittenovi, který tak dobře uměl ve svých písních těžit ze staré anglické hudební tradice. Nám se budou hrát dvě drobnosti s půvabnými názvy The Bonny Lighter-Boy (Klouček světlonoš) a The Wraggle Taggle Gipsies, O! (Otrhanci rozlítaní). Přídavkem je malé opakování z poslední skladby. Tento večer mi kápl do noty a užil jsem si ho vrchovatě. Adresu mi dává soused Petr Šefl.

   26. března večer věnován Karlu Dittersi z Dittersdorfu a Monika dnes bude číst ze skladatelovy autobiografie vydané u nás v roce 1959. Na tuto knihu mě kdysi upozornil bratr Milan a já jsem ji dosud nečetl, k čemuž se po tomto koncertu přibližuji, poznav z Moničina čtení, že to bude stát za to. Jde o podobný dobový dokument jako Moje mnohá léta ve 20. století Artura Rubinsteina. O hudbu se dnes postarají Monika a Adéla. Z Dittersdorfovy Sonáty B dur pro housle a basso continuo se hraje 1. věta a na ni naváže po čtení úryvku životopisu Locatelliho Capriccio zřejmě dost náročné a Adéla si užívá.

   Poučná a moudrá řeč učitelova k mladému Karlovi a po ní Sonáta C dur Františka Bendy, na niž po čtení naváže Johann Joseph Fux svou jiskřivě rafinovanou Ciacconou. Prvou půli uzavře Haydnovo Allegro moderato z houslové sonáty G dur, které je pěkně rozverné.

   Druhou půli otevře Dittersův rozhovor s Josefem II. o Mozartovi, jehož se Ditters obdivuhodně zastane a my si dáme Sonátu E dur KV 304, kde zřejmě původně nehrálo cembalo. Nato navážeme domácím Václavem Pichlem a jeho dvěma větami ze 6. sonáty pro housle a basso continuo. Reichardt tu má sonátu první pro cembalo za spolupráce houslí. Náš dnešní hrdina uzavře Tema con variazioni ze sonáty B dur pro housle a basso continuo.

   16. dubna koncert nazván dle skladatelů Corelli & Händel, ale spíše bych volil Flétny dívky kadeřavé, neb Michaela Koudelková si přinesla celou sadu zobcových fléten a podpoří ji v té foukané s violoncellem Libor Mašek, s teorbou a barokní kytarou Jan Krejča a samozřejmě u cembala usedá Monika. A do publika přichází podpořit muže svého k mé veliké radosti Hanka Blažíková.

   Nutno předeslat, že začasté uslyšíme úpravu skladeb původně houslových, z nichž na mnohých se podílela Michaela

   Začíná se Händelovou Sonátou e moll, č. 1, op. 1 a navazuje Corelliho Sonátou C dur č. 6, op. 5., jež mi připadá veselejší a velmi citová v pomalé větě. Dále pokračujeme Händelovou Sonátou G dur č. 6, op. 1. První část koncertu uzavře Corelliho Sonáta F dur č. 4, op. 5.

   Po přestávce se hraje Händelova sonáta F dur, č. 13, op. 1. Dále se hraje jeho flétnová Sonáta d moll, kde si Michaela zahraje dosytosti a zaslouží nejvyšší uznání. V Corelliho Sonátě d moll č. 12 „La Follia“ už Michaela vyloženě kouzlí a sklízí ode mě desítku. K přídavku jásavé nálady užije svou nejmenší flétničku a slavíci na Petříně se červenají. Moje sousedka Jiřina se stává další odběratelkou mých esejí.