Vypadá to, že i mimo Česko nalezneme skvělá kvarteta a také povíme něco o dámách s flétničkami a premiéře a krásných zpívajících dámách a houslovém virtuosu.
5. ledna jdu na další koncert onoho festivalu Doteky české hudby, jemuž jsem se po vánoční Giudittě a prohlídce programu rozhodl více věnovat, přestože jsem po arogantní odpovědi na svou poznámku o neexistenci textu ke Giudittě mohl zahořknout. Ještě o tom napíšu řediteli festivalu, který si tu dámu, jež se projevila nejen arogantně, ale navíc i hloupě, neb já o koze a ona o voze, z nějakého důvodu drží. Kdybyste náhodou potřebovali s festivalovou kanceláří komunikovat, narazíte na ni, jmenuje se Pavlína Rysová a ničemu se pak nedivte.
Na Novoměstské radnici nám hraje polský Silesian string quartet a má na programu samé náročné a z klasiky vystupující 20. století, což je vlastně důvod mé zvědavé přítomnosti. Je tu také violista Bennewitzova kvarteta Jiří Pinkas a na konci mě zve na koncert 17. ledna, ale bohužel už mám lístek do Atria na Voráčkův beethovenovský sonátový program. Ale nakonec mi písemné politování vynese pozvání na soukromý koncert v březnu v Karolinu.
K seznámení slouží Smyčcový kvartet č. 1, op. 62, „Už se stmívá“ Henryka Góreckého a k němu se dobře váže Pendereckého Smyčcový kvartet č. 3 „Listy nenapsaného deníku“. Po přestávce se zdá program zajímavější, neb začíná Smyčcovým kvartetem č. 1 „Métamorphoses nocturnes“ György Ligetiho, kde není těžké představit si noční proměny a běhat přitom očima po částečně odkrytých a restaurovaných nástěnných malbách z 15. století. Tahle zadumaná a nápaditá skladba mi připadá jako vrchol večera a po zkušenosti s Bartókovými šesti kvartety provedenými Bennewitzovým kvartetem nedávno v Atriu slyšíme srovnání s velikým nasazením a soustředěním Smyčcový kvartet č. 3. Pokukuji po Pinkasovi, co té interpretaci říká. Po koncertu Poláky pochválíme a také odvážný a náročný program. Večer pro hudební labužníky.
7. ledna přijíždějí do sálu k evangelíkům v Korunní 60 oblíbení Třeboňští pištci, kteří mají ve svém středu jen jediného flétnistu. Proto napříště budu genderově korektně psát Třeboňské pištky. Jako obvykle udělají v čele s kapelníkem, který každou skladbu pěkně uvede, příjemné odpoledne procházkou od baroka do jazzových standardů. A také oko mé se raduje, neb jejich tři zpěvačky jsou pohledné dámy. Po koncertu naše parta, složená ze mě, Honzy a jeho sympatické a chytré kamarádky Blanky zakončí sobotní odpoledne v restauraci U vodárny.
7. února se objevuje v Rudolfinu koncert SOČR, na němž mě zaujme, že v Debussyho kantátě zpívají Lucie Silkenová a Kateřina Jalovcová. Kromě toho se zahajuje světovou premiérou Symfonie č. 6 „Chvála stvoření“, již pro rozhlasový orchestr napsal Pavel Zemek Novák (1957). Skladba má zvláštní atmosféru a je téměř celá vokální, což svěřeno ženské části Pražského filharmonického sboru. Místy dramatické, až naléhavé. Chvílemi mám pocit, že slyším Janáčka. Skladatel se přijde na konci poděkovat.
Zpívá se český překlad textu sv. Františka s Assisi, neb původní v italštině přelomu 12. a 13. století by byl nesrozumitelný. Jak však obvyklo, ani tak není sboru rozumět, a v programu text není, což si jiné orchestry nedovolí.
Debussyho kantáta La damoiselle élue pro ženské hlasy a orchestr se hraje málo a vzhledem k tomu, že náleží do raného skladatelova období, vykazuje stopu hledání vlastního výrazu a v impresionistické fázi ještě nejsme. Jsme však ponořeni do lyrické atmosféry a uklidňováni a hlazeni a dělají to dvě krásné dámy s výtečnými hlasy.
Lucie se tváří jako v kostele a Káča Káča občas kouká ostře jako na Marbuela a občas jako Zlatohřbítek na králíka. Pro Kateřinin nádherně zbarvený mezzosoprán je role poněkud málo dramatická, zato Lucie ukazuje, jak má vypadat lyrický soprán. Takové skladby jsou čistá radost. Vaši radost povzbudím nahrávkou s legendární Natalií Dessay: https://www.youtube.com/watch?v=SPrR10Rn7gE. Po přestávce se hraje Stravinského Petruška, jehož zahráli hravě, divadelně a se zjevnou radostí.
Kladu si otázku, zda je neškolený člověk schopen určit rozdíly mezi našimi „velkými“ orchestry a vyslovit relevantní hodnocení. Já tedy nikoli, jen v detailech a pocitech. Rozhlas to natáčel a vysílal a má to v archivu.
Sem přidávám koncert Ivana Ženatého, který přichází 13. února do Rudolfina doprovázen svou „dvorní“ klavíristkou Sandrou Shapiro, kolegyní z Hudebního institutu v Clevelandu. Sandru chovám ve veliké úctě, neb je nespornou osobností klavírní i mimohudební a navíc ve své zralosti krásnou dámou dnes v stříbrošedých šatech i střevíčcích. Jejich koncertní spolupráce mi vždy přináší veliký zážitek a občas se přistihnu, že sleduji jen ji. Rovněž Hanku silně zaujme.
Oba jsme vděčni za klidnou krásu v Brahmsově druhé sonátě pro housle a klavír a dur, který je tu, jak u Brahmse obvyklo, rovnocenným partnerem. Po Brahmsovi mi připadá Sonáta e moll pro housle a klavír, op. 82, Edwarda Elgara jiná a jakoby provoněná francouzským parfémem a chvílemi rafinovaně nádherná a klavír stupňuje důraz a nakonec zní oba nástroje slavnostně. On ten veliký Brit, jak možno, oslavoval svou zemi, v té době už jen druhou světovou velmoc.
Po přestávce se prohodí program a nejprve hrají půvabnou Dvořákovu Baladu d moll. Oba s neobyčejnou něhou a úctou. Na závěr pak hrají Sonátu d moll pro housle a klavír, op. 75 Camilla Saint-Saënse, v níž také nacházím chvíle neobyčejné krásy už proto, že se Sandra se skoro odváže a oplývá úsměvy a užívá si od druhé věty a ve třetí za klávesnicí téměř tančí. Přidávají dvakrát, Faurého jakousi maličkost a Scherzo Martinů.
Jako nepřijatelné mi při vší té hudební kráse od dvou prvotřídních hráčů připadá neuklizené pódium, na němž se asi od včerejška válí uschlé zbytky z kytic a podlaha vypadá špinavě a zeď za hudebníky je notně okopaná a nestojí tu ani květiny ve váze, natož třeba svícny. To považuji za estetickou ignoranci a šetření na nepravém místě. Napíšu jako připomínku.
Do Rudolfina se vracím o dva dny později na své oblíbené Zemlinského kvarteto, jež ještě navštívím v březnu i dubnu a koncerty proto zařadím do jediné eseje.
A 23. února dává FOK u Šimona a Judy v rámci jarní řady pozoruhodný koncert z Brna pocházející a po celém světě se hudebně pohybující a dokonce v Číně vyučující flétnistky Clary Novákové za doprovodu naší přední cembalistky Moniky Knoblochové. Na programu je šest Bachových flétnových sonát, jež jsou vesměs světovými hudebními poklady pro tento nástroj. Zřejmě sloužily k hudebnímu provozu slavné lipské Zimmermannovy kavárny, v níž hudbu obstarával se svým Collegiem Musikem. Ano, to je dle mých posledních výzkumů přímý předek Járy Cimrmana, o tom však někdy jindy a jinde.
Hrají se postupně Sonáta E dur, BWV 1035, dvouvětá A dur, BWV 1032, a h moll, BWV 1030, u níž poznamenávám téměř dokonalé a nesmírně cením hru cembala. Po přestávce pak e moll, BWV 1034, tryskající energií v závěrečném Allegro C dur, BWV 1033, obě autorsky trochu sporné, neb Bachovi synové si nepočínali příliš pečlivě při pořádání dědictví, zejména notových podkladů. Někdo usuzuje na Carla Philippa Emanuela, to je však v té přemíře krásy jedno a končíme Es dur, BWV 1032, opět se skvělým cembalem. Přidává se druhá věta ze sonáty g moll, dnes nehrané. Tady je máte úplně všechny: https://www.youtube.com/watch?v=35qI8Rqgi6A
