Máme tady novou sezónu, v níž se zřejmě plně projeví nová koncepce vedení koncertní síně a jejího příslušenství. Rozhodl jsem se být co nejvíce objektivní, avšak nesmlouvavě otevřený. K osobnímu jednání možná bude důvod po říjnu.
Udělám si samozřejmě čas na zahájení 5. září. Probíhá za pěkného počasí na zahradě Atria a doprovází je sklenka na uvítanou a občerstvení také venku a nová obsluha na baru a nové občerstvení v čele s točenou únětickou desítkou i dvanáctkou za přijatelné ceny. To je pozitivní, budu zase moci chodit dle svého zvyku o hodinu dříve na zahřívací kolo a se zajímavým čtením držet své zvyky.
Ředitel a dramaturgyně příspěvkové organizace Za trojku drží úsporný proslov a pak se představí výtvarnice Kateřina Vincourová, jež vytvořila ohromný látkový trychtýř zavěšený špičkou dolů a opatřený v různých výškách otvory, z nichž v dolních je trio hudebníků ze sestavy Prague Modern a horními můžeme nahlížet my, prostí občané. Instalace i celý koncert se jmenují Nahlížet nasloucháním. Hraje se hudba Miroslava Srnky. Sedím na lavičce, občas kouknu do kráteru a vnímám poklidnou náladu, sklenku vedle sebe. Hudba je až příliš atonální a mimo mé preference, pro mě nezajímavá a spíš mě ruší. Byl bych raději, kdyby zde hrálo nějaké jazzové trio. Líbí se mi však nálada místa a trochu sousedská atmosféra. Toť vše, ale není to zase tak málo.
O pár dnů později přijde vichr a trychtýř vyvrátí, takže se musí kvůli školám, jež mají plánovanou návštěvu, znovu instalovat. Ve výstavní síni se později instaluje výstava zvaná Plastifikátor, na niž můj názor zní: „Kdo všechno ještě bude mít tu drzost nám předkládat bezobsažné fantasmagorie jako umění?“ Honza sem zajde na další koncert a hlásí, že se mu líbil. Mám ten den Dvořákovu Prahu a ta má přednost. Náš vkus se diametrálně neliší, tak Honzovi věřím a říkám, že koncert patřil k těm lepším.
Dostanu se sem až 29. září, kdy májí hrát žádaný a hojný doprovodný klavírista Daniel Wiesner a mladá violoncellistka Judita Škodová. Na programu jsou soudobé skladby pro samostatné nástroje a dvojici cello-klavír. Průvodní slovo drží skladatel Jan Fila, jehož dvě skladby se budou hrát. Obě jsou ukázkami zvukových možností obou nástrojů. Mazzolova Valse toccata pro klavír připomíná Ravela a Tendresse Jörga Leithy je vyloženě krásné až písňové. Judita se pěkně nadře při Daedaleu pro sólové violoncello Marie Niederberger. Občas trochu funí jako Jiří Bárta, nebo Václav Luks a je to mile bezprostřední.
Po přestávce zaujala nejvíce Réverie pro klavír Jana Berana upomínající Glasse i Pärta. Povídavé a příjemné jako film o Švýcarsku. Předtím dvě dámské skladatelky, pro oba nástroje Soňa Vetchá vytvořila Odrazy vodních zrcadel, jež evokují soustředné rozvlnění hladiny po dopadu pěkně velkého šutru. A Kateřina Horká dala klavíru zahrát své Ukradené minuty.
Program jsme shledali zajímavým a přitažlivým v řadě bodů a naše nálada vede k návštěvě vinárny v Přemyslovské s burčákem. Avšak list A 4 s programem, který jsme dostali u vstupu, je uboze jednostranný a postrádá obvyklý stručný profil hráčů. K hudbě podal informace Fila v rámci svých komentářů. Zajímavý je říjnový program, jenž je do jisté míry zacouváním do konzervativnější garáže, než by napovídalo několik zářijových koncertů. Bohužel však zářijové návštěvy koncertů, na nichž jsem mohl být, byly žalostné. Bude zřejmě nutno cosi učinit a je toho mnoho, co mě i Honzu napadá, a ocitne se v mém dopisu organizaci Za Trojku. Tentokrát však tónem vlídnějším, neb přes mnohé nedostatky je znát snaha o zlepšení.
