Atrium v říjnu 2017

Za čtyři roky, po které poctivě každý měsíc píšu přehled o tom, co jsem zde viděl, jsem neměl jedinou odezvu z facebooku Atria, jen asi tři lidé mě začali zdravit. Kdybych to nepsal hlavně pro svou dokumentaci, nechal bych toho.

   Začínáme 5. října. Poprvé tu hraje Stamicovo kvarteto složené ze zkušených pánů a šířící spolu s dalšími zkušenými i mladými soubory slávu české kvartetní tradice. Když už má ten, jehož jméno soubor nosí, třísté výročí narození, musíme jej zahrát, a to Smyčcový kvartet B dur. Dílko je pořádkumilovné jako ukázněná procházka mannheimským zámeckým parkem a vyústí do suverénního a sebevědomého závěru.

   Překvapením je poté novodobá premiéra Smyčcového kvartetu a moll, op.7, Karla Kovařovice. Dílo je bohaté a podobno zpočátku barvou raným Dvořákovým kvartetům, po chvíli pak sukovsky zpěvné a božsky klidné v pomalé větě a důrazné s výraznými houslemi v závěru.

   Po přestávce zaplní prostor jeden z nejlepších autorů komorní hudby, Franz Schubert a jeho poslední Smyčcový kvartet B dur, D 887. Od počátku mám onen neodbytný pocit, že zase napsal jakousi kvartetní symfonii po boku Velké symfonie a jako kdyby říkal, že měl napsat i houslový koncert, což nakonec nestihl, rovněž violoncellu předepsal krásné pasáže jako do koncertu a ukázal, jak to myslí s rytmem ve Scherzu, aby osvědčil téměř orchestrální souhru ve větě čtvrté, po níž je finále téměř urputné s napětím stoupajícím. Důstojný závěr. Co vše se ještě mohlo v té nepokojné hlavě zrodit? A k jakým výšinám po něm pozdvihli kvartet Brahms a Dvořák. Opět se potvrdilo, že naše zkušená komorní tělesa oplývají obdivuhodnou vyhraností a skýtají zážitky neobyčejné. Viz loni Guarneri trio.

   9. října tu hraje další mně neznámý soubor, na jehož křídle sedí s violoncellem známý hráč barokních souborů a soused mé oblíbené Hany Flekové Libor Mašek. Rejchovo kvarteto se dalo dohromady za studií v Nizozemí a kloní se k hudbě barokní a klasicistní a jak uvidíme i k soudobé, má-li k té staré vztah.

   Zahajuje se Rejchovou La Pantomime, jež má 7 vět a voní občas Beethovenem. Zdá se mi, že od počátku hrají v hlubších polohách, což může být dobovým laděním. Viola a violoncello drží pohodu a oboje housle zpívají a klid v Andantte je božský a Lentotéměř pokorné a odevzdané. Následuje Rejchův Smyčcový kvartet c moll, Op. 49, č. 1, jenž se vyznačuje téměř schubertovským vyvážením role nástrojů, pevnou a zásadovou první větou, nádhernou druhou a ochodem všech k tanci s radostí ce větě třetí, abychom až nervózně spěchali v závěrečné větě. Pozoruhodně experimentální a odvážný je Rejchův Quatuor scientifique, obsahující nepravidelnosti a houslové lahůdky.

   Nato je velikým a milým překvapením světová premiéra Smyčcového kvartetu č. 2 Tomáše Hanzlíka (1972) osmivětého díla stylu vynalézavosti Bohuslava Martinů a záblesků moravských nápěvů a Janáčka. Však není divu, když Hanzlík pochází z olomouckého kraje a je zde velmi aktivní jako hudebník v rámci Ensemble Damian, organizátor, scénograf, výtvarník a univerzitní pedagog. O svém stylu hovoří jako o neobarokním minimalismu. My jsme s Honzou nadšeni    

     21. října klavíristka Halka Klánská, členka naší nejznámější a největší hudební rodiny doprovází flétnistu Daniela Havla a oba zahájí Mozartovým andante C dur, po němž známá Debussyho Syrinx pro sólovou flétnu udělá náladu k Sonatině pro flétnu a klavír Henriho Dutilleuxe, kde flétnista mocně dýchá a občas přes otvor prská jako Ian Anderson. Zvukově extravagantní je po přestávce Voice pro sólovou flétnu Toru Takemitsu, japonsky exaltované s různými zvuky, což rozkuráží několik dětiček a chybí už jen zařvání Banzai. Sobotní odpoledne uzavře Brilantní fantazie na motivy z Carmen Francoise Bornea. Poskytuje dokonalý vhled do všeho významného z opery a přídavek je poté jakési Scherzo.

   25. října zde zpívají Yellow sisters, tři sympatické dámy, doprovázené basklarinetistou, který rozličným foukáním a hučením do nástroje vyluzuje hudebně a rytmicky vhodné zvuky. Tenhle zajímavý dámský soubor jsem chtěl někdy vidět živě a nebyl jsem zklamán. Jsou velmi samorostlé a svébytné a dobře sezpívané a to, co skládají, patří k tomu lepšímu, co lze na poli popu u nás slyšet.

   Měsíc uzavřeme s Honzou 31., kdy zahraje dosud nám neznámé klavírní trio Ensemble Solaris3. Prvou půli zabere Schönbergova Zjasněná noc, kterou jsem v původní podobě pro smyčcový sextet obdivoval v roce 2014 na Dvořákově Praze a Jiřímu Bártovi, kurátorovi, komorní řady festivalu složil hlubokou poklonu za nastudování a přetlumočení poutavého textu. Autorem úpravy pro klavírní trio je Eduard Steuermann.

   Barvité a mnoha nápady naplněné dílo se mi zase moc líbí a jednou z hlavních příčin je houslistka Anna Veverková, jejíž hra je usilovná a plná emocí a její housle znějí nebývale jemně a přesně v pianissimech a chvílích uklidněné nálady. Kromě toho jde o dámu neobyčejně pohlednou a podle všeho výtečně vzdělanou, neb kromě HAMU studovala též v Německu, Británii a Spanělsku. Klavír se nám zdá občas trochu hlasitý a dominující, což si po koncertu vyjasníme.

   Po přestávce sáhnou do své preferované oblasti soudobé hudby a ukáží nám, že lotyšský autor Peteris Vasks (1946) velmi dobře umí přimět nástroje k předvedení všeho, co zvukově dokáží. Nejen poutavé vokální skladby pro lotyšský národní poklad Elinu Garanču, ale i mnoho dalšího se rodí pod Peterisovým perem.

   Po koncertu je milé, že hudebníci se svými přáteli obsadí bar a s klavíristou probereme hlasitost a další otázky a také nám sdělí, že tu v listopadu nahradí jiného klavíristu. Anna sedí ve foyeru a já jí složím poklonu až při odchodu. Hned nás pozve na listopadový koncert do ČMH. Jak již víte, jakmile mi vstoupí do cesty krásná houslistka, nemohu to nechat jen tak. Sugar byla na saxíky a já jsem na houslistky a sopranistky.

 A na závěr jedna pochvala dramaturgii Atria za dobře sestavený program a obdobně naplánovaný listopad a za zatím příjemně fungující bar stále otevřený i po koncertech. Zato ta s prominutím přihlouplá digitální tabule u vstupu na rampu k síni už měsíc nefunguje a slouží jen jako klasický výlepní prostor pro obyčejné papírové plakáty. Komu vadil ten starý klasický sloup pro plakáty, který se sem hodil a byl odolný proti poruchám a nestál určitě statisíce. Mám neodbytný pocit, že někdo dostal zakázku od Prahy 3 a pěkně se bůhví ještě s kým z radnice napakoval.   

Autor: Richard Mandelík | pondělí 6.11.2017 7:00 | karma článku: 5,85 | přečteno: 153x