Atrium na podzim 2022

Úvodem musím poznamenat, že z hlediska dramaturgie stále stojí za to sem chodit. A že můj obsáhlý seznam hudebníků a souborů jako pomoc pro hledání zajímavých účinkujících se pomalu a jistě naplňuje. Závažná úvaha ještě na závěr.

   8. října je název večera Souzvuk odrazem souhry klarinetistky Anny Paulové a harfistky Hedviky Mousa Bacha s vědomím, že koncem 18. století jde u klarinetu o stále nový nástroj, a za Bacha ještě nebyl zkonstruován, což je znát z transkripce původně houslové skladby. O století později je vynalezen ještě saxofon, který se uplatňuje v klasické hudbě jen výjimečně, avšak oba nalézají bohaté uplatnění v jazzu, jenž je jedním z nejlepších amerických obohacení světové hudby.

Koncert zahájen Capricciem pro klarinet a harfu Franze Poenitze. Navazuje transkripcí Massenetovy původně houslové Meditace z opery Thais. Nyní tedy první věta Adagio z Bachovy Sonáty pro housle č. 1 g moll, upravená pro sólový klarinet. K ní připojí ještě Presto. Je to mistrovské a dává nástroji úžasně vyniknout. Když může klarinet, tak i harfa, které dopřáno přednést Trnečkovu Fantazii na Smetanovu Vltavu. Tu mám doma na desce se světovou královnou harfy Janou Bouškovou a živě jsem s ní slyšel v Litomyšli. Trnečkovi se tu povedlo dobře vyjádřit i dramatičtější úseky básně, například i Svatojánských proudů.

   Po této lahůdce obě v součinnosti přednesou Dvořákův Valčík A Dur, op. 54 č. 1. Po přívětivém tanečku přichází Annin výklad k A a B klarinetům a poté Debussyho Beau soir, jemné a zamyšlené a dle mého dnes vrchol. Koncert uzavírá Nocturne No. 1 pro klarinet a harfu. K programu připojeno pár nicneříkajících slov k programu a základní údaje k hudebnicím, kde u Anny shledávám podstatnou chybu, že není uvedeno její vítězství v soutěži Pražského jara.

   26. října se dává další koncert ze série Playing Divas vol. II. s všestrannou umělkyní Dorotou Barovou, známou z dua Tara Fuki nebo z jazzové kapely Vertigo. Nám hraje své poslední album Dotyk. Hudba je žánrově i náladově pestrá a velmi emocionální. Musím se však přiznat, že můj šálek kávy to není, přestože si aktivit každého neotřelého hudebníka vážím a Tara Fuki se mi líbí.

   24. listopadu nám v rámci klavírní řady předvede svůj recitál Marek
Kozák. Pozoruhodné je, že celý koncert odehraje zpaměti a ani jednou nepoužije žádné noty. To o něčem svědčí. Úvodem se pustí do táty hudby Bacha a zahraje jeho Francouzskou suitu G dur BWV 816. Hraje to klidně, vyrovnaně a jednotlivé části, jež tvoří tance, zřetelně odlišuje, což oceňuji. Citlivě nastoluje tóny a přes jemnou detailní práci občas přitopí pod kotlem. Přestože hraje na nástroj, který Bach nejen neměl k dispozici a ani si jistě neuměl představit, kam až dojde vývoj cembala, drží se Marek ukázněně v rámci daném dobou. Zkrátka a dobře tím si mě dokonale získá.

   Dalším doslova kontrastním číslem je o dvě století mladší Prokofjevova Sonáta č. 2 d moll, op. 14, kde u 2. věty si píšu „Ďábelsky uzavřeno“, u třetí „hodně rozvážné až funerální“ a u poslední „až rozverné“. Koncert uzavře Čajkovského Šest skladeb, op. 19, kde se objeví celá paleta nálad a jde evidentně o bonbónek pro klavíristu. I pro nás, kteří si musíme klást otázku, jak si to vše tak rozmanité může Marek pamatovat. Geniální pamětí například disponoval parně největší klavírista 20. století Artur Rubinstein a mají ji i mnozí dirigenti. Přídavkem je vcelku očekávaně malý Chopin.

   Na závěr tedy slíbená malá úvaha. Domnívám se, že v zásadě se Atrium drží ve vkusném a patřičně kvalitním rámci, což je základní podmínkou pro zájem obecenstva. Ten zájem závisí na dobrém a přitažlivém programu. Naprosto nesouhlasím s názorem, že pořadatel nemůže sestavovat program podle přání obecenstva a tvrdím, že si ve vlastním zájmu musí ověřovat mínění návštěvníků. Ano, odpovědnost má pořadatel a je jeho rizikem, když předloží nevhodný program. K lepšímu rozhodování já přispívám svými texty o koncertech, které jsem navštívil, už přes deset let. Díky svým dlouholetým zkušenostem a znalostem si dovoluji prohlásit, že si mohu dovolit předkládat rady a návrhy a že mají hlavu a patu.

   Jako podstatnou vadu vidím, že na rozdíl od dob ředitelky Vedralové, kdy bylo možno si někdy vybrat i z 10 koncertů klasické hudby za měsíc, dnes tohoto počtu není dosaženo ani za rok. Myslím, že to je dáno neschopností, nebo neochotou radnice MČ Prahy 3 patřičně vybavit svou příspěvkovou organizaci Za Trojku dostatečným rozpočtem. Taková situace pak končí klasickou výmluvou. My nemůžeme nic víc, nedají nám peníze, anebo také typickým žvástem: „Lidé na klasickou hudbu nechodí a její pořádání je ztrátové.“ Ostatně MČ Praha 3 se „vyznamenala“ už dříve tím, že dlouhá léta úspěšný a stále vyprodaný festival Nekonvenční žižkovský podzim Jiřího Hoška, nepochopitelně odřízla od dotací a prakticky jej „zařízla“. Festival tedy už skončil. Kdo zaručí, že se podobně nenaloží i se svou příspěvkovou organizací Za Trojku včetně Atria, které už jednou někdo osvícený z radnice navrhoval přeměnit na diskotéku. Vždyť na tu klasiku nikdo nechodí.

   Na místě je tedy otázka, jak to, že naše velké orchestry mají své akce orchestrální i komorní i za podstatně vyšší vstupné pravidelně vyprodané. Nebylo by dobré se jinde poučit a požádat o radu? A to už nemluvím o informacích od některých hudebníků o nepříjemném a nepochopitelném jednání se zdejší dramaturgií. Slíbil jsem o nich pomlčet, ale naznačit musím.