Aféra s taškou, aneb na co máme mozek a kdo za to může

Skončil záznam baletu Sylfida, o němž píšu jinde, lezu z kina Oko nahoru a vytahuji stoleček s dvěma židlemi na ulici, jak je zde v létě zvykem. Tašku na zem, National Geographic, do nějž jsem si dělal obvyklé poznámky, abych vás o nic neochudil, pohodím na stolek i s programem a dávám tím najevo, to je moje, zde nesedat.

Odskakuji si, a když se vrátím, časopis i s programem jsou pryč a s nimi i cenné poznámky. Naštvu se dost, neboť myslím, že jsem v kině, kam chodí slušné obecenstvo, a co může pro někoho být cenného na pomuchlaném časopisu a programu baletu. Tohle však zřejmě přežiju a se spolužačkou Hankou chladíme žáhu výtečným polotmavým rohozeckým jedenáctistupňovým. Půjčí mi svůj program k okopírování a nakonec se rozhodne pokračovat ve filmovém odpoledni Velkým Gatsbym. „Když už jsem z té chaty přijela,“ praví a má recht. Ještě jedno odskočení, taška stále na zemi, asi třetina piva ve sklenici a po návratu sice taška na svém místě, ale pivo pryč. Tu si všimnu služebného mladíka, jak ho nese pryč. Ozvu se hlasem mocnějším než mocným a seřvu ho. Nadzvihne mi mandle tím, jak drze odpoví, a ještě se přidá pitomeček trhlístek (vidíte, po obraťstránce další nové slovo) u schodů, že jsem neměl odcházet. Nálada v tahu, dopiju, taška na rameno a jdu na tramvaj s temným předsevzetím, že si to se svým oblíbeným kinem e-mailem vyřídím. Vezmu to dvanáctkou na Palmovku, šestadvacítka na námrep má dlouhé intervaly. V tramvaji mi dojde, že ten agilní blbec, co mi chtěl ukrást pivo, zřejmě předtím uklidil ten časopis a program. Ani ho, vola, nenapadlo se trochu podívat, snad kdyby viděl tašku, došlo by mu, že tam někdo sedí. Někomu holt není shůry dáno a ještě má držku. Nyní však nastojte, právě nastává onen řetězec drobných událostí, jež vedou k pádům velkých říší a vyhynutím živočišných druhů. Jednám najednou jinak než obvykle, sundám tašku z ramene a zasunu ji vedle sebe mezi sedačku a stěnu tramvaje. Jindy ji nechávám na rameni nebo ji dám na klín. Je však asi šestatřicet stupňů a mysl rozhozena tím nestoudným pokusem o loupež. Na Palmovce se cítím jako pták, vyskočím, vystoupím a pílím na metro, kde bude chladněji. Na nástupišti mi cosi v hlavě šeptá, proč si, vole, připadáš tak lehce, a onen šedý computer jízlivě odpoví, protože nemáš, vole, nic na rameni. To spustí vcelku logický návrat nahoru ke stanici tramvaje. Dvanáctka tu končí, objede blok, já ji chytím a uvidím. Je to novější hranatá souprava s jednou řadou sedadel vpravo, druhý vůz a sedadlo hned vedle středních dveří. Přijede taková souprava, ale na onom místě nic není, spěchám k řidiči, zda nic nenašel na konečné, leč nestihnu to, odjíždí. Už léta si všímám, že s Boltem prohrávám. Roky se hlásí. Vůbec to nemusí být ta tramvaj a tašku mohl sebrat kdokoli. Computer mezitím, vědom si toho, že se po něm bude chtít v nejbližších dnech více práce, iniciativně sečte škody. Občanka, průkaz ZTP, platební karta bohužel kontaktní do pětikila, průkaz VZP, klíče od bytu, fotoaparát, časopis Rozhlas, hřeben, tužka, spešl hadřík na čištění brýlí a papírové intimky na frňák. Chcíplou myš po vzoru Huckleberryho Finna, jsem naštěstí minulý týden dal pod poklop na psacím stole. Naštěstí mobil, co nahradil onen ukradený, je v kapse a se sluchátky na uších, poslouchám Vltavu a vidím na něm čas. Co však na něm, ó hrůzo, nemohu vidět, je seznam kontaktů na blízké a technickou správu domu a zámečníka. Ještě jsem do něj neuložil nic po ztrátě před třemi dny. Chyba na chybu. Kladu si stejnou otázku jako Černyševskij a Lenin. Odpověd nalézám zcela jinou. Předně dostat se domů k internetu, kde je veškeré spojení, zablokovat kartu, zavolat na dopravní podnik a dát si něco k jídlu a na několik prstů hojivého nápoje. Volat dcerušce, má náhradní klíče, je sice mimo Prahu, ale protože jsme bohatá rodina a každý až na dvě výjimky má své auto, je mobilní. Šátrám v computeru, které telefonní číslo znám, a zjistím, že jen Evičkovo, ta má spojení na Terez. Nejseš tak dokonalej, jak se tváříš, vole, vracím mu jeho jízlivosti. Nedals mi data, on na to. Volám, nějak to nefunguje, sice se objeví, že jsme byli za 7,50 spojeni, ale nic. Testuji tedy telefon na čísle domů. K mému zděšení opět hovor za 7,50. Už tam ti šibeničníci jsou a právě mi kradou televizi a já zítra neuvidím Louskáček ze San Franciska, ani Romea a Julii z Lyonu. Jenom to nemuseli zvedat, zbytečně pryč sedm padesát. Reaguji stejně jako naše malá, která se s námi v roce 1980 na namrzlé silnici za Libochovicemi v autě převrátila na střechu, ječela jako na nože vzatá a když jsme vylezli okny a vytáhli ji zcela nedotčenou, řvala, kde mám slabikář, který jí při tom elegantním manévru upadl. Kolem jedoucí traktor nás zapřáhl, párkrát cukl a jelo se domů. Měli jsme starou oktávii, takže nemám co říci. Snad jen, že řídila má první manželka. Já to nepřevrhl. Leč později se mi to podařilo též, odneslo to přední sklo, ale to auto to snad milovalo. Fakt jsme se zakecali. Co s tím mobilem může být, projdu veškeré nastavení a na nic nepřijdu. Najednou zjistím, že v paměti telefonu jsou z loňska, kdy jsem ho chvíli používal, poslední použitá čísla. Dvě z nich nápadně připomínala oba dceruščiny telefony. Rozesílám tedy na všechna tato čísla několikrát zoufalé SMS s prosbou o kontakt a zcela idiotsky vlezu do metra, abych dojel na Florenc, odkud zajedu k Evičce a jejímu internetu a telefonu. Pochopitelně, když jsem v metru, nedovolá se nikdo, tak to na Florenci zkusím sám. Protelefonuji jedno plzeňské, stručně vysvětlím ztrátu klíčů a požádám o sehnání Terez. Zkouší to a nedaří se. Uložím si zchlazení emocí a usoudím, že 1. Terez se podaří sehnat a přijede. 2. Nepovede se to a já budu muset volat zámečníky. Nemám však dost peněz ani zde, ani doma a karta je ukradená. Pak bych musel za někým blízkým nebo známým si půjčit a volat zámečníky s těžkým příplatkem v noci. Taky bych v domě našel nouzový telefon na technického správce, ale může být na dovolené. Anebo bych mohl od někoho získat páčidlo a použít násilí. Bylo by to levnější než pražský noční řemeslník. 3. Nechám to být, Terez ráno pojede do práce kolem, přespím u dobré duše. Z toho vyšlo, že pojedu na Černý Most, u prodavačky v našem krámečku si půjčím něco ke čtení, sednu si do hospůdky ve vedlejším domě, doplním tekutiny a vyčkám. Není pravděpodobné, že by se nakonec Terez neozvala. To zlatíčko záchranné nakonec zavolá, má klíče u sebe a jede z Roztok, kde bylo na návštěvě. Evička se rovněž dle svého zvyku podrobně informuje a snaží se dávat dobré rady, neb má zlaté srdéčko. Na otázku, kolik zná zpaměti telefonických spojení na blízké, známé a přátele, odpoví, že žádné. Já na to, tak vidíš. Myslím, že stejně nevidí. Když Terez přijede, praví, že zprvu jí srdce sevřel ledový chlad, když viděla, že ji zoufale sháním já i Evička. Pravila, že to začínalo stejně jako před pěti lety. Hle, přece jen někdo by slzu uronil. Nakonec poté, co jsem v jedné SMS napsal, na co máte ty telefony doprdele, usoudila, že člověk v ohrožení života hovoří jinak. Koněberkové jsou už pryč, ale nic neukradli, jen zvedli ten telefon. Už žádný panák, tekutiny jsem doplňoval při tom čekání hojně. Zablokuji kartu, neb to považuji za bezpečné, leč obnova bude stát 350 kaček. Hledám nějaké spojení na dopravní podnik a zjistím, že nejlepší je si k tomu sednout hned ráno a jakmile zjistím, že na DP nic nenašli, teprve poté ohlásit ztrátu dokladů a rozjet akci obnovy identity. Když tu pojednou v pondělí dopoledne, světe div se, zázrak. E-mail z DP, že ve vozovně v Motole všechno mají a ihned si mohu přijet. Ale přátelé, nyní je třeba hledat příčinu, abych se patřičně vyvinil, jak v tom vynikají mnozí velcí mužové země. Evička, zlaté srdéčko, jemuž se sice líbí balet, ale u hudby klade obvykle dotaz, zda to, co slyší, je hudba, nebo hluk, má problém s horkem a odmítá cestu o volném dnu do centra, takže záznam Sylfidy, který začínal v neděli v 15:00 v jednom z nejteplejších dnů roku, odmítla. Až si přečte mé zítřejší povídání, bude litovat. Obvykle lituje slovy: „Proč mě nikdo nevzal?“ To však, jak každý vidí, není lítost, nýbrž neurvalá agrese. Je vám jasné, že gentleman něco takového zásadně nekomentuje? Kdyby šla, dvorně bych ji doprovodil na Vltavskou na céčko, jel s ní kousek na Florenc, kde bych vyčkal příjezdu jejího vlaku, pomohl jí nastoupit, zamával a odešel dolů na béčko a nikdy bych nepoložil tašku vedle sebe. Nic by se nestalo. Takže, přátelé, gentleman neznamená blbec.