V Evropském parlamentu byly vyšťourány zbytky zdravého rozumu (po pomazánkovém másle jsem už nedoufala). Uznali, že žena může být schopná a tudíž z ní není potřeba dělat protekčního spratka.
Přestože novinové titulky hlásají téměř tragédii „Ženy mají smůlu, kvóta pro počet šéfek v EU neprošla“, já říkám hurá. Už mi tyhle feministické počiny lezou krkem. Kdybych nakrásně chtěla dělat šéfku (nikdy jsem nechtěla a chtít nebudu), bylo by mi trapně, kdyby se musela spolehnout na něčí orodování. Paní eurokomisařka pro spravedlnost Viviane Redingová by byla bývala ráda, aby europoslanci schválili tabulku, podle které by v dozorčích radách muselo sedět alespoň 40 procent žen. Že prý jich je teď málo jen 13,7 procenta a přitom jich na vysokých školách v Evropě studuje víc než mužů. (No toto...).
Jenže já v řádcích oné milovnice žensko-mužské rovnosti čtu tohle: hele ženský, chlapi nás válcujou a přehlížej jak norský fjordy (vepři šovinistický), tak jim nařídíme, že nás do svý party prostě vzít musí.
Jenže, paní Viviane, tohle dělají malý rozmazlený holky (Holeček na mě plivnul paní učitelko, dejte mu poznámku), neschopný káči, nebo panenky v koutě bez špetky sebedůvěry.
Rozumná žena ví, že jsou v životě důležitější věci, než sesle v jakési partičce mocných, lépe řečeno těch, kteří si myslí, že jsou mocní.
Ať si v ní sedí třeba malamut. Důležité je, aby věděl, co dělá.
