Události a lidi, co mění život, přicházejí jako šedí pocestní. Nevšimnu si jich nejdřív, nebo jen tak na půl oka. Pak svlíknou plášť bez barvy, bouchnou jako Krakatoa a přehází mi dny, roky, desetiletí. Někdy na ně sama hystericky čekám, vteřinu po vteřině, z jihu na bílém koni přeci přijedou … a oni přiletí ze severu letadlem. A když už si myslím, že nepřijdou, že všechno sviští pevně zaseknuté v kolejích jako TGV, rána a z kolejí jsou polámané špejle.
Chtěla jsem být učitelka. Sen malý holky, co čmárala sousedovi po garáži křídou rovnice. Neotevřeli můj obor. A co, řekla jsem, učit můžu i jako národohospodář. Urputně jsem objížděla všechny střední školy v okolí: vemte mě od září, mám diplom. Jen krčili rameny (sláva, adolescenti zůstali naživu a v blázinci jedno volné místo …). A pak ve školním bufetu, kde nabízeli na jídelním lístku brr kaši a br. salyt (fakt to tam tak bylo), mi kamarád Pavel povídá: hele tamhle na nástěnce visí, že hledaj redaktorku do nějakýho ekonomickýho týdeníku. Teda už nevisí, já jsem ti to strhnul, abys to měla sama …
Redaktorku, jo?
No. Lepší než úča, pokrčil nos.
Strčila jsem papírek do kapsy, chlape, pojď na jedno k Dobrušskejm.
Zežmoulaný lístek jsem za pár dnů z kapsy vytáhla. Díky, Pavle …
Stála jsem v zácpě na Nuseláku, volal mi táta. Jak se máš?
Až na tu kolonu, jsem šťastná, šťastná … Krásnej den, jedu ke koním, všechno konečně klape.
Za několik hodin už jsem neměla ani jednu slzu. A slovo šťastná ode mě od té doby nikdo neslyšel. (Směju se, že ten, kdo ho ze mě vymáčkne, dostane půl království.)
Na seně leželo hříbě. Veterinář, krásnej chlap to byl, kroutil hlavou, nedá se nic dělat, zlomená noha.
Viděla jsem ho umřít, stejně jako předtím narodit se.
Když ho tahal z kobyly ven, dokonalé tělo, co se vzápětí postavilo na nohy, napadlo mě, že se možná Darwin strašně mýlil. A když tam pak zbyly jen svaly a kůže a už nic, na místě, kde ještě před chvílí bylo všechno, byla jsem si jistá.
Pomyslela jsem si, život nebude sranda, holka.
A pak, hodně let na to, jsem stála na nemocniční chodbě. Úplná banalita, říkali všichni. Ve vrátnici to dělají. Telefonovala jsem, všechno dobře dopadlo, jedeme domů.
A pak jsem tam pořád stála. A slzy znovu nebyly. Vyschly už ve mně. Prázdnoprázdná bezmoc, studna, ve které nezbyla molekula vody, jen temno. Zoufalství dostalo tělo.
Že je peklo kvílení a žár? Nemyslím …
Nejbližšího člověka odvezli. Dvacet minut. Bude to trvat dvacet minut, volali odpověď na moje: kdy se vrátí?
Hodina a půl.
Dívala jsem se na kličku velkého okna. V hlavě filmová smyčka, vezmi, otevři, skoč ze studny do světla …
Takové rouhání.
Vzpomínám na jednu lásku. Náhoda. Kamarádi povídali, přijeď si pokecat. Seděl tam. Jejich kamarád. Nepamatovala jsem si, jak vypadal. Byl milý. Ptal se, nešla bys někam. Kývla jsem, fajn.
Nemám co dělat, říkala jsem kamarádce a malovala si řasy. Večer pak jen pokrčila rameny, jo, docela dobrý to bylo.
Jenže, za pár týdnů to vůbec nebylo docela dobrý. Věděla jsem, že je to ono. Přesně to ono.
Shodil plášť a já uviděla světlo. Dlouho jsem se nemohla toho světla zbavit. I když už bylo daleko jako Země od Pluta.
Šedí pocestní mají různé tváře.
Objeví se jako zkušenost, která zlomí, zničí, podupe a po čase nezbývá než říct jen, děkuju, upřímně děkuju …
Jako bezvýznamná chvíle, která drtí vnitřnosti do závratě.
Jako lidi, kteří jsou nejdřív třeba jen kabátem s divnými knoflíky, fotkou z prázdnin, řádkou v novinách, vyprávěním, větou v internetové diskusi, očima, co zavadí o oči …
Věční pocestní.
