Existují věty jedovatější než slina kobry. Žijí svým životem, jakmile jedna zmizne, nahradí ji druhá. Boj proti nim je marnější než ten, co vede Transparency International s korupcí. Cože je to za věty? Ty, které se týkají našeho života. Padají z pusy lidem, kteří se potřebují ujistit, že ten jejich, není „přeci zas tak špatný“, protože ten náš je „mnohem mnohem horší“.
Ty ještě nemáš kluka? Ale to bys měla, už máš na to věk!
Ty nemáš dítě? A co tvoje biologické hodiny?
Ty chceš mít jedináčka? Nemyslíš, že tím svému dítěti ublížíš?
Ty nevaříš teplé večeře? A Frantovi to nevadí?
Ty nechodíš na zumbu? To děláš velkou chybu. Já bych bez ní nemohla být.
V kapse se otvírá pověstná kudlička, zuby se se těsně třou o sebe, úsměv skrze ně přecedíte jen stěží. Funíte a myslíte si sprostá slova. Nemůžeš bejt bez zumby? Tak si tancuj třeba i v posteli, ale mi dej laskavě pokoj, nějaká pitomá zumba je mi fakt úplně ukradená, a proč ty nejezdíš na kolečkáčích, no?, chce se vám zaječet. Jenže neřeknete nic. Nakročila byste do skupiny hadích rétorů, klesla do řad všech, co vyslovují opruzující výčitky podle mustru, ty neděláš tohle, ale mě bys! Navenek, přesně v duchu milé holky od vedle, jen špitnete, nene, ještě jsem se nepřihlásila. Ale může to být opravdu zábava. Asertivita dostává pěkně na zadek.
Když jsem ještě neměla dceru, byly pro mě utrpením školní srazy. Spolužačky v té době rodily druhé až třetí dítě a dávaly mi to pěkně sežrat. Ty zákeřnější na mě koukaly jako na chudinku, nejspíš skrývající pod trikem odpudivou kožní chorobu, ubožačku muži štítivě opomíjenou. Vzdychaly sborem, je to těžký se v tomhle (V TOMHLE!!.. bylo mi pětadvacet) věku seznámit. No už nemáš moc času. Ty hodnější, mě chytaly za ruce a hodinu mi do obličeje líčily krásy mateřství. Když vidíš ty malinkatý prstíčky, tu našpulenou pusinku, tu prdýlku, no, co ti budeme povídat, není nic roztomilejšího než mít mimíska. Všechno jsem překousla, i pověst malomocné neschopné zrůdy, slovo mimísek ne. Do svého porodu jsem setkání spolužáků bojkotovala, po něm jsem v bojkotu pokračovala, nenosila jsem na ně rodinné fotografie a důrazně odmítla cokoli sdělovat o vyměšování, spánkovém a stravovacím režimu, školní docházce a vůbec o všem, co se týkalo mého dítěte. S výkřikem zapaříme, jsem pak končila v hloučku mužské části bývalé třídy, kde se probíraly postavené domy, koupená auta a padáky ze zaměstnaní. Konečně mám hadí věty za sebou, oddychla jsem si.
Bláhová!
Dotazy, kdy budeš mít dítě, vystřídala otázky, kdy budeš mít druhé dítě. Vynalézavá spolužačka přidala ještě, kdy začneš konečně své dítě dávat do školky. Každá matka přeci dává dítě do školky. Sveřepě mlčela o tom, že ona dokonce musí dávat. Každý z jejích tří synů měl jiného tatínka a ona kupu dluhů. Takže k zaměstnání si přibrala ještě brigádu. Že já pracuju z domova a stíhám si s dcerou u toho vystříhávat sněhové vločky a stavět domečky z lega, nechápala. Lépe řečeno, chápat nechtěla. Jak povznášející je přesvědčit sama sebe, že já určitě víc strádám, protože mám jen jednu dceru a té ještě jí chystám život sobeckého rozmazleného asociála.
A přišly další zákeřné tázací věty. Proč nechodí mé dítě tři dny v týdnu na kroužek. Jak to, že se soustavně nevěnuje jednomu sportu. Z jakého důvodu ještě nechodí samo nakupovat.
Pochopila jsem, že se budou okolo mě plazit pořád dál. Hady taky nevyhubíte a byla by to i velká škoda. Díky nim se naučíte být ve střehu. A dojde vám, že váš život nebude zřejmě zas až takový průšvih. Jinak by vám na něj ti méně spokojení neházeli otravné sliny.
psáno pro Marianne
