Nechtěla jsem Vás zpátky ve vládě, pane Čunku. A vracíte se. Ne, nejsem tak naivní, abych věřila, že byste snad můj soukromý výkřik, mé soukromé přání, aby ve vládě seděli lidé s vyjasněnou minulostí i přítomností, vyslyšel. Přiznávám ale, že mě Váš návrat, byť je politicky pochopitelný, pěkně rozladil. Spíš naštval.
Nejsem zavilá pozorovatelka a komentátorka politické scény. Ve svém věku už vím, že jsou v životě mnohem, mnohem podstatnější věci, než co který ministr, poslanec, předseda klubu atd. kde plácne, s kým se paktuje nebo vodí za ruku. A rozčilovat se kvůli tomu? To je jako bych řešila, že se nemůžu nikdy stát americkou prezidentkou.
Jenže ve Vašem případě tak nějak cítím, že jde o víc. Musím dodat, že podobně jako v kauze Stanislava Grosse, ale právníka teď nechme u ledu …
Jde o to, že se na výsluní tlačíte, doslova cpete za každou cenu. Proč alespoň nepočkáte, až skončí audit Vašich financí? Měl by začít v dubnu s výsledky k 1. červenci. Když se ho nebojíte, jak tvrdíte v médiích, nevelí Vám slušnost postát do té doby jako hrdý muž v ústraní?
Anebo jste skutečně ten, kdo nikdy nehodil kamenem? Pokud ano, hluboce se omlouvám – a to jste měl být zpátky už dřív. Jestli ne, a to zůstane nejspíš navždy hluboce uloženo ve vašem svědomí, chováte se nestydatě. A s Vámi všichni, kdo Vám do Strakovy akademie otevírají dveře.
